Roklanská hájenka, Roklanská chata

Roklanská chata byla vybudována v letech 1935–1936 v blízkosti Roklanské hájenky z poloviny 19. století..

V okolí se nacházejí zbytky po nejvýše položeném rýžování zlata v České republice. Historické prameny uvádí, že rýžování zlata v této oblasti probíhalo v 9. století našeho letopočtu.

Roklanská hájenka

Intenzivní těžba šumavského dřeva si v polovině 19. století vynutila vybudování zázemí. Na louce pod Roklanem tak byla vybudována plavební nádržka a hájenka, která sloužila nejdříve lesním dělníkům, pak hajnému a poté revírníkovi, který řídil lesní hospodaření v revíru Roklan.

Roklanská hájenka se nacházela v nadmořské výšce 1184 m n. m. a šlo o nejvýše položené trvale obývané stavení na Šumavě.

O těchto místech píše šumavský spisovatel Karel Klostermann ve svém románu Ze světa lesních samot nebo ve sbírce Črty ze Šumavy (např. povídka Letní hosté v lese).

V první polovině 20. století nastává rozmach turistiky. Lidé touží poznat místa, která Klostermann a další spisovatelé popisovali. Tak zde byly vybudovány povalové chodníčky a vyznačeny turistické trasy. Roklanská hájenka se stala u turistů oblíbeným místem, kde bylo možné dostat občerstvení, případně i nocleh. Turisté byli v Roklanské hájence vždy přátelsky vítáni, bylo možné se u paní revírníkové občerstvit, a dokonce i přespat.

Rozmachu šumavské turistiky však kapacita hájenky nedostačovala, v roce 1923 jsou zde uváděna pouze čtyři lůžka.

V roce 1933 se hájovna na čas stala četnickou stanicí pro boj s (bavorskými) pytláky.

V roce 1934 do hájovny přichází nový hajný a vrací se turisté, počet lůžek v hájence se navýšil na dvanáct.

S životem v Roklanské hájence v prvorepublikovém období je spjata rodina Kortusova (do roku 1933) a Vláškova (1934-1938). V roce 1933 zde krátce sloužil Walter Paleček, avšak po střetu s bavorskými pytláky byl přemístěn do vnitrozemí.

Noviny Nový den z října 1946 píší vyhořelých ruinách Roklanské hájenky.

Hájenka byla zbourána kolem roku 1950.

Domek lesního personálu – Roklanská chata

V první polovině 30. let vznikla potřeba zřídit na Podroklanské mýtině domek pro další lesnický personál pro posílení hospodaření v revíru Březník. Jeden pokoj měl být k dispozici i pro četníky zajišťující ochranu území.

Výstavby domku se ujal v červnu 1935 sušický architekt Karel Houra. kolaudace proběhla v roce 1937.

Domek sloužil svým účelům jen krátce, na podzim roku 1938 dochází k zabrání československého pohraničí.

Po druhé světové válce ožívá turistický ruch, ale po únoru 1948 byl přístup k chatě uzavřen hraničním pásmem a železnou oponou.

V období 1951-1963 se stala Roklanská chata jedním z objektů pohraniční roty Roklan. V těsném sousedství chaty je postavena budova roty (zděné základy stále stojí).

V Roklanské chatě byly umístěna koupelna a kanceláře velitele roty, jeho zástupce a staršiny. Dále sloužila jako koňská stáj, zbrojní sklad a kůlna na dřevo.

Po zrušení roty v roce 1963 sloužila Roklanská chata jako odloučené stanoviště (tzv. piket) pohraniční roty Březník. Po roce 1978 zůstala Roklanská chata opuštěná, přesto však přežila zbytek komunistického režimu.

Po roce 1989 se turisté vrací do některých zapovězených částí Šumavy. Ne však k Roklanské chatě. Vzniká Národní park Šumava a s ním i omezení pohybu turistů.

V roce 1995 je Roklanská chata částečně rekonstruována. Cesta k chatě je však pro turisty příslušnými orgány ochrany přírody zakázána.

Pokusy o obnovu proznačení turistické cesty z Březníku k Roklanské chatě a Javoří Pile, stejně tak jako pokusy o oživení chaty jako turistického objektu byly z důvodu ochrany přírody zamítnuty.

Text: ŠumavaNet.CZ, doplnění Mgr. Z. Šmída

Podrobné informace o historii obou staven naleznete v článku Mgr. Zdeňka Šmídy Roklanská hájenka a Roklanská chata: proměny šumavské samoty.