Vznik Roklanské hájenky na začátku 19. století je spjat s dřevařským průmyslem v okolních lesích, plavením dřeva a s tím spojeným organizovaným lesním hospodářstvím, ke kterému přistoupil kníže Schwarzenberg po koupi Prášilského panství.
Nezůstalo jen u revírníků, lesníků, dřevorubců a hajných, kteří se na hájence vystřídali. V období první republiky pronikala na Podroklanskou mýtinu více turistika. Lidé sem chodili z Modravy, Březníku a Javoří Pily, po chodníčku turisticky zeleně vyznačeném pokračovali přes hranici k Roklanu a Roklanskému jezeru. V zapomenuté krajině Podroklanské mýtiny byli turisté vždy přátelsky vítáni. V Roklanské hájence bylo možné se občerstvit a dokonce i přespat. Zlatá léta turistiky gradovala ve 30. letech minulého století. Zatímco turistický průvodce Antonína Bašty z let 1908 a 1923 uvádí pouhá čtyři lůžka po pocestné, v roce 1935 (průvodce Jaroslava Pacovského) je to už 11 postelí. Navýšení počtu lůžek nebyla náhoda, ale k tomu se dostaneme později.
S životem v Roklanské hájence v prvorepublikovém období je spjata rodina Kortusova (do roku 1933) a Vláškova (1934-1938). Mezi oběma rodinami tady ještě krátce v roce 1933 sloužil Walter Paleček, avšak po střetu s bavorskými pytláky byl přemístěn do vnitrozemí. Roklanská hájenka nepřežila 2. světovou válku. Noviny Nový den ze dne 8. října a 7. prosince 1946 píší o staré Roklanské chatě, která vyhořela a přetrvaly z ní jen sutiny se zbylým komínem.
Roklanská hájenka byla nazývána i jako Roklanská bouda, Roklanská chalupa, Rokelská chalupa, Chata pod Roklanem, Chata pod Roklí, ve 30. letech (po pozemkové reformě) se uvádí název Roklanská chata a Státní lesní hájenka.
Nerealizovaný záměr výstavby turistické útulny
Bouřlivý rozvoj turistiky v období první republiky přiváděl na Šumavu stále více turistů. V letech 1922-1924 byla na Modravě postavena Klostermannova chata. Velkolepý čin vybudování hotelu vzalo pod svá bedra pražské ústředí Klubu československých turistů, významným donátorem akce bylo státní ministerstvo obchodu, sušický odbor KČST pak převzal hotel do správy. Velmi krátce po otevření Klostermannovy chaty se začalo uvažovat, zda podnik nerozšířit, aby pojal ještě více nocležníků. Začaly se rodit myšlenky na vybudování další chaty poblíž Modravy.
I Roklanská hájenka prožívala své nejkrásnější časy. Sušický turistický spolek usiloval o zajištění co největšího počtu lůžek v hájence. Už na jaře 1922, kdy byl pražským ústředím KČST odkoupen pozemek pro výstavbu Klostermannovy chaty, vznikl záměr odkoupit pozemek i u Roklanské hájenky v rozloze 1 200 m2 s tím, že samotná výstavba turistické útulny se odkládá na pozdější časy. Prášilské panství však stavební pozemek neprodalo, protože z dřívějších jednání došlo k nedorozumění a nejasné identifikaci místa budoucí turistické útulny. Prášilské panství totiž přidělilo stavební pozemek před hájenkou, a to u turistické cesty vedoucí z Roklanské hájenky k Balzhütte u soutoku Rokytky a Roklanského potoka (od Balzhütte se chodilo na Rokytecké slatě nebo do Modravy). Turistický klub však usiloval o místo za hájenkou při turistické cestě na Roklan (blíže státní hranici). V roce 1923 se zjistilo, že na místě za hájenkou nelze stavět, protože by tím byla znemožněna doprava dříví z lesa.
V roce 1924 po otevření Klostermannovy chaty byl KČST pevně rozhodnut zřídit turistickou útulnu na odlehlém místě u Roklanské hájenky, kudy procházela turistická cesta na majestátný Roklan s Roklanským jezerem. Sušické listy dne 31. října 1924 napsaly článek s titulkem Turistická útulna u Roklanské chaty. „V dalším projektu klubu turistického je zřízení útulny na rozcestí cest Pürstlinku k Weitfällerským slatím. V létě dostane se tam turistům občerstvení a noclehu. Vybudováním jejím uvolněno bude chatě Klostermannově, takže turisté, ubírající se z Podroklaní pozdě večer, nebudou v trapné nejistotě, dostane-li se jim v chatě Klostermannově noclechu. Tím předejde se stížnostem do špatného a velice předražovaného ubytování v dnešní hájovně roklanské, jež není nikterak zařízena ani pro skromné požadavky turistické." Pražské ústředí KČST dne 14. srpna 1924 zaslalo vedení Prášilského panství dopis, ve kterém žádá odkup pozemku na výstavbu turistické chaty. K dopisu přikládá plánek s návrhem na vytvoření nové parcely č. 1330/9 v požadované výměře 1 200 m2, která se zformuje z parcel č. 1330/5 (zahrnující pastvinu) a č. 1337/1 (zahrnující les). Nová parcela bude dislokována před Roklanskou hájenkou u křižovatky cest vedoucí na Březník a Balzhütte u soutoku Rokytky a Roklanského potoka. Je nezbytné doplnit, že s pohledem na současný stav se nejedná o křižovatku zpevněných komunikací vzdálenou 350 metrů od Podroklaní. Původní křižovatka se nacházela necelých 150 metrů od Roklanské hájenky a cesta, která vede souběžně s Roklanským potokem, je již zarostlá. Po 700 metrech se však napojuje na novější zpevněnou komunikaci, která byla od křižovatky až sem vybudována v letech 1990-1991 a dál vede k soutoku Rokytky s Roklanským potokem. „Klub československých turistů, jehož činnost na Šumavě jest Vám jistě dobře známa, vystavěl v Modravě chatu Klostermannovu na pozemku zakoupeném od panství schwarzenberského. Turistický ruch na Šumavě vyžaduje dále výstavbu chaty u tzv. Roklanské boudy. V příloze dovolujeme si zaslati situační plán místa, jež pro vybudování klubovní chaty u Roklanské cesty Klub potřebuje. Byla by to parcela, jež při vzniku obdržela by číslo 1330/9 /výměra 1.200 m2/." Majitel panství Jan Nepomuk Schwarzenberg vyšel pražskému ústředí KČST maximálně vstříc a dne 28. ledna 1925 byla uzavřena mezi oběma subjekty trhová smlouva. Parcela č. 1330/9 byla turistickému spolku prodána za 360 Kč za účelem stavby turistické chaty a noclehárny. Turistický spolek se ve smlouvě zavazuje nezastavět jihozápadní roh parcely (přímo u křižovatky) tak, aby se zde při vývozu dříví mohly pohodlně zatočit i povozy s 25 metrů dlouhými kmeny.
V roce 1933 bylo už všechno jinak. Sušický turistický spolek měl jiné zájmy (například výstavbu nové rozhledny s chatou na Svatoboru) a po pozemkové reformě v roce 1930 už zdejší lesy nevlastnili Schwarzenbergové, ale Státní lesy a statky (na Modravsku to byla správa státních lesů v Dlouhé Vsi, nadřízeným úřadem bylo ředitelství státních lesů a statků v Třeboni). Československý stát potřeboval pozemek č. 1330/9 pro výstavbu domku lesního personálu a pražské ústředí KČST bylo ochotné ho postoupit za splnění dvou podmínek, které jsou uvedeny v dopise mezi oběma subjekty ze dne 1. prosince 1933. „V Roklanské chalupě bude obnovena turistická noclehárna s občerstvením, a to aspoň v těch rozměrech, jak tomu za dřívějšího majitele panství bývalo.“ Druhou podmínkou byla výměna pozemku č. 1330/9 za parcelu v Kubově Huti u nádraží pro budoucí výstavbu turistické chaty. Dohoda byla stvrzena následující rok.
Domek lesního personálu (dnes známý pod označením Roklanská chata)
Myšlenka vybudování turistické útulny zůstala nenaplněna a tak Roklanská hájenka musela zvládat příliv turistů, kteří přes hranici navštěvovali Roklan a Roklanské jezero. Na druhou stranu turistika znamenala pro obyvatele hájenky vítaný finanční přínos, i když za cenu tvrdé práce.
Na podzim roku 1933 byla na Podroklanské mýtině napjatá atmosféra - z hájenky byl odvolán po střetu s bavorskými pytláky hajný Walter Paleček, Bavoráci se hodlali pomstít a patrně dál konat výpady na naše území. Četníci tady provedli několik akcí, ale ukázala se potřeba ochránit opuštěnou hájenku. Sušické listy dne 6. října 1933 napsaly: „Dnes už je z ní učiněna četnická stanice s posádkou 11 mužů. Této stanice bylo opravdu potřebí, neboť tříčlenná posádka stanice v Srní nemohla na ohromný svůj rajon v tomto terénu stačit.“ Je možné, že četníci tady sloužili až do jara 1934, kdy se do Roklanské hájenky nastěhoval nový hajný Karel Vlášek s rodinou. Ten do puntíku splnil přání Klubu československých turistů, aby v hájence bylo odpovídající ubytování s občerstvením. Vypovídá o tom list Pošumaví ze dne 14. července 1934: „Opět o turistický útulek na Šumavě více. V centrální Šumavě nedaleko Pürstlingu a Weitfällerských slatí je státní hájovna. Sem byl právě jmenován nový hajný p. K. Vlášek, který hned chatu zařídil na turistický útulek. Je tu 12 pěkných lůžek a také zde možno dostati občerstvení.“
V první polovině 30. let vznikla potřeba zřídit na Podroklanské mýtině domek pro další lesnický personál, který měl pracovními výkony posílit lesní hospodářství v revíru Březník, který byl velký a nejodloučenější z celé správy. Také měl chránit majetek proti živlům pronikajícím z Bavorska. Dost možná, že výstavbu domku uspíšily výše uvedené události (hájenka byla využívána turisty a s jedním hajným tady stála osamocena napospas nebezpečí číhajícím od blízké hranice). Navíc v domku měly mít jeden pokoj k dispozici bezpečnostní složky, které by sem pravidelně docházely. V lednu 1934 byl zpracován třeboňským direktoriátem projekt na výstavbu bytu mladšího hajného a lesního dělníka v polesí Březník správy státních lesů v Dlouhé Vsi. Podle původního plánu měl být domek postaven před hájenkou u křižovatky cest (u místa nerealizované turistické útulny na parcele č. 1330/4). Tato lokalita se ukázala jako nevhodná, protože byla zamokřená. Projekt v těchto případech umožňoval využít sousední pozemek přímo u hájenky (parcela č. 1330/2), což se nakonec stalo. Výstavby domku se ujal sušický architekt Karel Houra. 14. června 1935 mu bylo předáno staveniště, práce stavitel zahájil 17. června a dne 26. září 1935 oznamuje dokončení stavby. K srpnu 1935 je ve stavebním deníku uvedeno 19 zaměstnanců (vedoucí skupiny, zedníci, tesaři, dělníci a pokrývač). Vlivem dalších úprav a následné kolaudace se domek podařilo obsadit až v roce 1937.
Dům sloužil svému účelu velmi krátce - na podzim roku 1938 došlo k zabrání československého pohraničí a objekt přešel do německé správy. Existuje k němu jen několik málo prvorepublikových pohlednic - a to například z roku 1935, kdy je zabrána již pokročilá výstavba, dále pak v plné parádě z roku 1937.
Roklanská chata přežila 2. světovou válku. Noviny Nový den ze dne 8. října a 7. prosince 1946 píší: „Nová krásná Roklanská chata je prázdná a zpustlá, protože prý se nenašel hajný, který by tu chtěl žít. Pro zhýčkaného by to ovšem nebylo. Nikdo tu nebydlí a příležitostné návštěvy kromě podpisů na stěny nic nepřidají. Pustina ji pohltí. Nádržka je prázdná, bahnem se klikatí a leskne potok. Dříve bylo mezi hájovnami Modrava-Březník-Javoří Pila-Roklanská chata aspoň dobré telefonické spojení, ale to ještě dnes nefunguje.“
Od poválečných let do současnosti se pro domek lesního personálu z roku 1935 vžilo označení Roklanská chata.
Život se do Roklanské chaty přesto vrátil.
V období 1951-1963 se stala jedním z objektů pohraniční roty Roklan. Hlavní budova roty se postavila hned nad chatou - v současnosti jsou na místě patrné zděné základy. V hlavní budově byla strážnice, tři pokoje pro mužstvo, kuchyně a jídelna, politicko-výchovná světnice, sušárna a sklad proviantu. V Roklanské chatě byly umístěna koupelna a kanceláře velitele roty, jeho zástupce a staršiny. Dále sloužila jako koňská stáj, zbrojní sklad a kůlna na dřevo, schody vedly do sklepa a na půdu. Mimo hlavní budovy a Roklanské chaty tady ještě stál dřevěný finský domek pro ubytování důstojníků s rodinami. Pro odpočinek pohraničníkům sloužil altánek a fontánka. Vojákům byla k užitku i plavební nádržka. Sloužila zejména ke koupání pohraničníků včetně rituálu povyšování (kdy byl povýšený voják hozen do vody). Pohraničníci vzpomínají na velmi čistou vodu, avšak velmi studenou. V létě 1957 nebylo moudré pořádat na nádrži plavecké závody. Jeden z účastníků dostal v ledové vodě křeč a utopil se. Po zrušení roty Roklan sloužila Roklanská chata jako odloučené stanoviště pohraniční roty Březník.
Po roce 1978 (kdy byla zrušena jednotka na Březníku) zůstala Roklanská chata opuštěná, přesto přežila zbytek komunistického režimu.
V roce 1995 byla chata opravena, a to krov, dále střecha (namísto eternitových tašek byl osazen dřevěný šindel) s komínem a přední stěna budovy, vnitřní část chaty opravena nebyla. V současnosti je Roklanská chata opuštěná a chátrá.
Zpracoval Mgr. Zdeněk Šmída
celý text na - https://www.sumava-modravsko.cz/osady-a-samoty/podroklani.html
(na výše uvedeném odkaze byly zveřejněny i některé archiválie, a to se souhlasem Národního archivu Praha a Státního oblastního archivu Třeboň)
