Obec Lenora vznikla jako osada kolem jedné z posledních sklářských hutí založených na Šumavě. Huť založil v roce 1834 Jan Meyer, později přešla do rukou jeho synovce Viléma Kralika.
Byla pojmenována německým názvem Eleonorenhain podle kněžny Eleonory (1812–1873), manželce majitele panství Jana Adolfa Schwarzenberga. V českém překladu znamená tento výraz „Eleonořin háj“. Později byl název počeštěn do nynější podoby Lenora. Hlavním důvodem k založení sklárny v této oblasti byly obrovské zásoby dřeva pod Boubínem. Aby se dřevo z těžko přístupných končin dostalo, musely být provedeny nákladné úpravy. Krajina pod Boubínem, kdysi oblast zamokřených lesů a pastvin, se ponenáhlu měnila v důležité sklářské centrum. Však také později, když byla sklárna v provozu, mohl prý její majitel právem prohlásit: „Celý ten kraj bych mohl posázet stříbrnými dvacetníky, které jeho úprava stála.“
Ve druhé polovině 19. století sklárna patřila mezi největší a nejmodernější v Rakousku-Uhersku. V meziválečném období až devadesát procent své produkce sklárna vyvážela, zejména do Spojených států, ale také do Indie, Anglie a Belgie. Po druhé světové válce se sklárna zaměřila na výrobu foukaného skla, uvedla na trh i nový druh uměleckého skla, zvaného lenoár. V roce 1968 byla lenorská sklárna modernizována. Produkovala výrobky z olovnatého křišťálu i čiré, bohatě broušené sklo. V souvislosti s rozvojem sklárny se obec slibně rozrůstala. Již v roce 1840, tj. 6 let po svém založení, zde stálo 20 domů se 102 obyvateli. Tyto sklářské domky s původním německým názvem „Schleiferhauser“ jsou dnes zdejší architektonickou zajímavostí. Počet obyvatel rychle narůstal a Lenora, ač byla založena nejpozději z okolních obcí, se stávala největší. Největší demografické změny v oblasti nastaly v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva po 2. světové válce. Pro názornost – před válkou v roce 1930 žilo Lenoře 820 obyvatel, v roce 1950 pak 574 obyvatel, k 31.12. 2010 689 obyvatel. V místní části Zátoň byl pokles ještě dramatičtější: v roce 1930 445 obyvatel, v roce 1950 188 obyvatel, k 31.12. 2010 pouhých 66 obyvatel. Počet obyvatel v celé obci včetně místních částí se pohybuje okolo 800.    
Světoznámá lenorská sklárna úspěšně fungovala až do roku 1996, kdy vyhasla poslední sklářská pec. Sklárna se dostala do rukou soukromých vlastníků, nikdy se tam již nerozběhla žádná výroba a celý areál se dnes nachází ve velmi neutěšeném stavu. Pro život místních obyvatel znamenal konec sklárny razantní změnu, protože většina obyvatel v ní byla zaměstnána. Nyní musí za obživou dojíždět. Přesto jsou stopy sklářské tradice v obci patrné. Nalezneme zde malé sklářské muzeum s překrásnými výrobky nejen zdejších sklářů, brusírnu skla, prodejní galerii sklářských výrobků, do roku 2009 fungovala i malá sklářská huť Barbora.
Obec Lenora sehrála ve své historii významnou úlohu jako turistické centrum, odkud se vyráželo na výlety do okolí. V roce 1885 byl vybudován krásný rozlehlý hotel Touristenhaus, v roce 1925 přibyla chata Klubu československých turistů. Turistickému věhlasu prospěla poloha obce v blízkosti Boubína přímo u Teplé Vltavy a také procházející železniční trať vybudovaná na přelomu 19. a 20. století.
 
Do správního území obce Lenora patří rovněž vesnice Houžná, Kaplice, Vlčí Jámy, Zátoň.

Houžná byla založena roku 1735. Původní německý název Hublern pochází zřejmě z pozůstatků po těžbě zlata – kopečků, sejpů nazývaných hübln. V roce 1790 zde již stálo 19 domů. České jméno obec dostala podle potoka Houžná, jehož jméno je doloženo již v 16. století. V Houžné se dochoval zajímavý dům č. 34, zvaný Trewanihaus. Název mu dal jeho italský obyvatel Trewani, který zde vyráběl dřívka pro zápalky. Později zde sídlila malírna skla pro lenorskou sklárnu.

Kaplice je malá osada 3 km východně od Zátoně. Název nese po kapli z 15. století. V roce 1910 zde bylo 8 stavení a 61 obyvatel, v roce 2010 jsou zde jen 4 trvale žijící obyvatelé. Ostatní domy slouží rekreačním účelům. Kaplickým potokem se splavovalo dříví z boubínských lesů do lenorské sklárny a do Vltavy. Podél břehů potoka jsou zachovány sejpy jako pozůstatek po rýžování zlata.

Vlčí Jámy byly založeny po skončení třicetileté války. Mezi ty, kteří se o založení osady zasloužili, patří 13 tzv. Waldbauern (lesní rolníci), kteří na tato místa pronikli hlubokými lesy a usadili se poblíž soutoku říčky Grassige Moldau (Řasnice ). V roce 1677 bylo panstvím zřízeno několik odchytových jam na odchyt vlků. Protože název osady – Vlčí Jámy, německy Wolfsgrub – v sobě slovo vlk obsahuje, je nepochybné, že toto místo bylo zvýšeným výskytem těchto zvířat pověstné. Dnes ve Vlčích Jámách žije 24 obyvatel, kteří se živí zejména zemědělstvím na zdejší farmě.

Zátoň, německy Schattawa, se nalézá v nadmořské výšce 820 metrů nad mořem. Leží přímo pod Boubínem na jižním osluněném svahu horského hřbetu Bázum. Údolím protéká Teplá Vltava. První zmínka o Zátoni, která rovněž spadá do správního území Lenory, pochází  z roku 1359. Obyvatelstvo se po celé generace věnovalo převážně dřevařství a chovu dobytka. Okolní lesy dlouho odolávaly intenzivní hospodářské činnosti, oplývaly množstvím zvěře a krajina si zachovávala svůj typický ráz. Proto si v roce 1750 tehdejší majitel panství kníže Josef Schwarzenberg nechal postavit přímo ve vsi na místě původního dvora ze 14. st. lovecký zámeček. Později byla budova přeměněna na panskou myslivnu a nakonec polesí a infocentrum Lesů ČR. V roce 1902 Jan Adolf Schwarzenberg nechal vystavět lovecký zámeček pod vrcholem Boubína. Po pozemkové reformě v roce 1930, kdy Schwarzenbergové přišli o část pozemků, nechal kníže Jan Adolf  zámeček rozebrat a přestěhovat na své panství na Hlubokou. Příslušníci rodu Schwarzenbergů byli výborní hospodáři. Vybudovali mimo jiné dodnes používanou rozsáhlou síť lesních cest v okolí Boubína. V obci dnes trvale žije pouhých
66 obyvatel. Řada domů a chalup slouží k rekreaci.