Není pochyb o tom, že jezero Laka má mezi turisty dobrý zvuk a že tedy patří mezi atraktivní a navštěvovaná šumavská místa. Za nejhezčí trasu z Prášil k tomuto jezeru považuji červenou turistickou trasu podél Prášilského potoka, přes Frantův most, bývalý Gsenget, Horní Ždánidla a Zlatý stoleček. Tato cesta nabízí nejen pohodový úsek podél potoka, ale i rozhledy do vnitrozemí, Bavorska a budeme – li mít štěstí na počasí, uvidíme i Alpy.
V zatáčce před vrcholem stoupání jsou, pravděpodobně z důvodů bezpečnosti turistů, čerstvě pokácené suché stromy a to až do vzdálenosti 20m od cesty. Hladký řez na pařezu a stopy přejezdů po pásech přes příkop svědčí o tom, že byla pro kácení jednotlivých stromů použita ta nejtěžší technika. Pod poraženými smrky a v kolejích po těžkých strojích jsou torza tolik na Šumavě potřebných mladých listnáčů. Pro úplnost kulisy a zachování divadla pro návštěvníky je třeba ještě po bavorském vzoru opatřit pařezy a padlé kmeny několika řezy motorovou pilou tak, aby byla vytvořena představa rozštípaných kmenů, tak jako je tomu u Pramenů Vltavy a na Březníku..
Nová holina u Laka
Vyvrcholení divadla zmaru se objeví po dosažení stoupání v místě zvaném Zlatý stoleček. Suchý les a džungle padlých stromů dosahuje vlevo od cesty až k dva kilometry vzdálené Plesné. Vpravo od cesty, po Kyrillu nezpracované padlé smrky s obrovskými vyvrácenými kořenovými koláči, připravily podmínky pro kůrovce tak, že stále se rozšiřující oblast suchého lesa dosahuje až k úpatí Ždánidel. Paradoxně zde působí tabulky, zakazující turistům vstup mimo cestu. Při veškeré fantazii si nedovedu představit, kterého blázna by napadlo vstupovat do této „ divočiny“ a co by ještě v této oblasti mohlo přírodě ublížit. Naše rozjímání přerušuje kamion naložený dřevem, pokrývající nás prachem a supící se svým nákladem oblastí, která byla ještě do poloviny července veřejnosti uzavřena z důvodů ochrany přírody. Největší překvapení nás však čeká před jezerem Laka, kde vpravo od cesty pilně pracuje na vytvoření obrovské holiny několik harvestorů, dvě lanovky a další technika. Stohy převážně zdravých smrkových kmenů, čekající na odvoz, lemují cestu. To nejsou stromy, které zemřely stářím jak proklamují ideologové Správy národního parku využívající citaci z Klostermanna „ zetlí ten, zetlí onen, jeden po druhém a padne, na jeho místo jiný postoupí a zmohutní.“ To jsou tisíce stromů, které byly před nedávnem ještě zdravé a uhynuly v důsledku nezvládnuté kůrovcové kalamity nastartované neuváženým rozhodnutím o nezasahování proti kůrovci. Rozhodnutím, které mělo šokově ozdravit monokulturní Šumavu a přispět k návratu přirozených lesů, ale které paradoxně udělalo ze Šumavy továrnu na dřevo.
Zbytek cesty do Prášil můžeme jen přemýšlet o posedlosti, která ve jménu ochrany přírody takto mění k nepoznání krajinu, která byla v roce 1991 vyhlášena národním parkem právě proto, že představovala ve Střední Evropě nejucelenější plochu zeleného, byť monokulturního lesa.
Problémy na Šumavě trvají dlouho, veřejnost je již unavena, protože se také obtížně v celé problematice orientuje.Na jedné straně je nabádána k záchraně Šumavy a na druhé straně je ujišťována, že na Šumavě je vše pod kontrolou a žádná katastrofa nehrozí. Možná je také problém v tom, že to, co jedni vidí jako zkázu lesa, je pro druhé vítězství jejich teorií. Takže si počkejme 100 – 120 let na novou zdravější a původní přírodě bližší Šumavu.
František Nykles - Šumava
