V neděli 19. října 2014 zemřel ve věku 77 let bývalý starosta, nezapomenutelný majitel obchodu s potravinami, šikovný správce ubytovny, zkušený kočí v lese a především správný Šumavák Eduard Hones.
Před necelým rokem si s ním povídal Pavel Pechoušek fotografie jsou z rodinného archivu.
- - -
Je to nejstarší Šumavák! Z nejstarší echt šumavské rodiny! Nejde ale o dlouhověkost, spíš dlouhodobost rodinného klanu Honesů. Jeho existence v návaznosti na tento kout republiky, je výjimečná.
Rodina šestasedmdesátiletého Eduarda Honese z Horské Kvildy žije na Šumavě nejdéle ze všech. I když to zní zvláštně. Ale Honesovi přečkali to, co se jiným šumavským rodinám nepodařilo – všechny pohromy, které přineslo 20. století – obě světové války, zákeřné epidemie a hlavně to nejtragičtější – odsun sudetských Němců z pohraničí.
Ačkoliv byla celá rodina Eduarda Honese německé národnosti, stejně jako rodina jeho manželky Gertrudy, tak se jich odsun jako zázrakem nedotkl.
„Nevím, proč jsme byli výjimkou, nechápu, jak se to stalo. Jednou z možností je i to, že jsme to uměli výborně s koňmi v lese a těžko by za nás hledali náhradu,“ vypráví a přitom si mne své vrásčité ruce, které se celý život staraly o zelené šumavské lesy.
V nich začal pracovat, když mu bylo osm let. „Sousedi říkali, že mi otec v lese zlomí záda, že mi vezme růst, protože jsem ještě malý kluk. Tehdy se ještě kácelo ručně se sekerou a pilou. Táta odvětvoval a já jsem za ním loupal. Do dneška umím perfektně nabrousit sekyru a loupák,“ vypráví. Otec ale na sousedská varování nedbal a v lese ho nešetřil. V té době to ani jinak nešlo. Byl nejstarší ze sedmi sourozenců, které bylo třeba uživit.
„Když nás táta postavil vedle sebe do řady, byli jsme doma jako schůdky. Tři sourozenci ale postupně zemřeli v dětském věku. Jako poslední bratr Erich ve dvanácti letech na tetanus,“ vypráví klidně a vyrovnaně. Poražené šumavské smrky společně s ním vyváželi i jeho ostatní bratři – Herbert, Helmut a Gustav. Těžké práce v lese byla ušetřena sestra Anna, která pomáhala v domácnosti.
V té době žilo na Horské Kvildě 650 lidí, v drtivé většině Němců. Zdejší německá škola byla plná dětí. Stejně jako v Kvildě a v Bučině tu bylo pouze několik českých rodin – ty zastávaly klíčové posty na úřadech.
Po odsunu zůstalo na Horské Kvildě asi dvacet lidí. Mezi nimi rodina Honesových. Německá škola na Horské Kvildě byla zrušená. Vzápětí tu vznikla škola česká.
„Do školy chodily děti ze všech okolních vesnic. Všichni Němci. Jen učitel byl Čech. Do pohraničí ho poslali za trest, protože měl nějaký škraloup,“ uvádí Eduard. Německy samozřejmě neuměl a s výhradně německy mluvícími dětmi se dorozumíval velmi těžce – za použití rukou i nohou nebo slovníku.
„Předtím nás česky neměl kdo naučit. Otec s matkou uměli maximálně pozdravit,“ dodává.
V těch letech se ve škole seznámil i se svojí manželkou Gertrudou, se kterou jsou stejně staří. Škola na Horské Kvildě zanikla, stejně tak postupně mizely i šumavské vesnice – třeba „Malý Preisleit“, kde se narodila Eduardova matka. Otec pocházel z Vydřího mostu v Horské Kvildě.
Hned potom, co ukončil základní vzdělání, nastoupil do lesa na plný úvazek. Nebyl nikdo jiný, kdo by pomáhal. Téměř všichni byli odsunuti do Německa. „O nějaké další škole nebo studiu vůbec nemohla být řeč. I když bych se rád vyučil novému řemeslu,“ vykládá, ale nestěžuje si.
Život bere jako dar a vždy se vyrovnal se vším, co mu přichystal. A že k němu někdy nebyl fér? „No a co?! S tím si hlavu nelámu. Stejně by to k ničemu nebylo. A já se snažím hlavně myslet na to, co bude!“ vysvětluje s širokým úsměvem na tváři.
Jeho vyprávění v žádném případě nenudí, naopak. Směje se, vypráví veselé historky, nenadává, nezlobí se. Úsměv nemizí, ani když se bavíme o smrti či neštěstí, které potkalo jeho nejbližší.
Eduard Hones se obstojně česky naučil až na vojně – poslali ho do východoslovenského města Štúrovo.
„Špatně jsem vyslovoval a dělal chyby, tak se mi všichni smáli. Když jsem ale celý den slyšel češtinu, tak jsem se rychle naučil. Všechny jsem taky prosil, aby mi říkali, jak se to řekne správně česky a oni mě opravovali,“ uvádí.
Dodnes při vyprávění plynule přechází z češtiny, ze které je stále cítit lehký akcent, do bavorského dialektu, kterému opravdu rozumí jen rodilí Bavoráci. V zápětí přeřadí a mluví ve spisovné němčině, aby se chytli i ti, kteří se němčinu učili ve školní lavici. Oba jazyky mají s manželkou v krvi a ovládají je bez problémů. Žádný neupřednostňují, ani jeden nemají radši. Používají je podle příležitosti. Tak jak byli zvyklí celý život.
„Doma mluvíme česky. Pouze když se hádáme, tak přecházíme do němčiny,“ prozrazuje. Měli štěstí, že nezažili projev české xenofobie, jejich německý původ jim nikdo v Čechách nevyčetl ani v náznaku. „Nepamatuji si, že by mi někdo nadával do skopčáků ani na vojně ne. A na Šumavě? Tam jsme spolu všichni žili jako jedna velká rodina,“ shrnuje.
Koně byli nejvěrnější pomocníci
Po příchodu z vojny se vrátil do lesa. Několik let bydlel i na Modravě. „Tahali jsme dřevo i z míst, kde byly už dráty a pohraniční území. Za zády nám stáli péesáci,“ vzpomíná.
Celou dobu mu pomáhali koně. Z Modravy jezdil na Černou horu i na Roklan. „Koně byli naši nejvěrnější pomocníci a přátelé i v době, kdy přišla moderní technika. Musel jsem se ale o ně starat 24 hodin denně a 365 dní v roce,“ uvádí.
O peníze neměl nouzi. Placený byl od množství vytaženého dřeva. Protože se s bratry v lese otáčeli, tak si každý měsíc vydělali i sedm tisíc. Na tehdejší dobu to byl skvělý plat. Šumavský hajný si v té době přišel na zhruba 1500 korun.
Život není jen práce, ale také zábava. I té si ale Eduard Hones uměl užívat na plný plyn.
„Za holkama a tancovat jsme chodili do Rejštejna, ke Kubíčkovům na Nový Dvůr, kde byla velká hospoda. V létě na kole nebo pěšky. V zimě nás jelo i pět na motorce, dva jsem vezl na sáňkách. Nebo jsme byli domluvení s pluhařem, tancovali jsme do rána a v šest nás vzal domů na Horskou Kvildu,“ vypráví vesele. Sám na zábavách často hrával, dodnes umí perfektně hrát na tahací harmoniku – samozřejmě české i německé písničky. Nejraději má pořád písničku Na krásné Šumavě, v němčině Tief drinn im Böhmerwald.
Když mu bylo 35 let, musel na operaci žlučníku. Pak už se do lesa nevrátil, 25 let těžké dřiny stačilo a Eduard začal pracovat jako správce rekreačního střediska na Novém Dvoře, které stále funguje, dnes se ale jmenuje Onyx. Jako kuchařka tu pracovala i jeho žena. Společně tu strávili osm let.
Německo? Jednou za 10 let
Mimo sourozenců, kteří zůstali celý život na Horské Kvildě, žijí všichni jeho příbuzní v Německu, stejné to má i Gertruda. Po tom, co byli po válce odsunuti, tak se s nimi neviděl.
K prvnímu setkání došlo po dvaceti letech – během Pražského jara – v přelomovém roce 1968. „Mohli jsme vycestovat a navštívili jsme všechny naše příbuzné. I když byli někteří mrtví, ten pocit při shledání nejde popsat slovy. Neuvěřitelně citová záležitost. V padesátých letech by nás ani nenapadlo, že se podíváme na západ. Projeli jsme tehdy celé Německo křížem krážem. Všude, kde bydleli naši příbuzní. Celé Bavorsko, Mnichov, Karlsruhe. Byli jsme až u francouzských hranic a za 14 dní jsme ujeli s embéčkem asi dva a půl tisíce kilometrů,“ uvádí.
Při návštěvě Německa je znovu napadlo, že zůstanou. Emigrují. Opustí Šumavu. „Mluvili jsme o tom už při práci v lese. Ale byla to jen myšlenka. Hloupý nápad, který nás rychle přešel. Nemohli bychom nechat doma svoje rodiče, navíc bych nechtěl a nemohl žít bez Horské Kvildy,“ uvádí jednohlasně se svojí ženou.
Protože v Německu neměli přímé příbuzné – rodiče nebo děti, ale pouze strýce, tety a bratrance, mohli se tam podle pravidel, která tehdy fungovala, znovu podívat vždy jednou za deset let.
O tom, jak smutně fungovaly za totality naše úřady, svědčí i další historka, kde hrají hlavní roli příbuzní Honesových. V srpnu roku 1967 se na motorce zabil Gertrudin bratr František. Po sobě nechal ženu a dvě děti. V té době měl již zažádáno a také povoleno vystěhování do Západního Německa. Když se ale František zabil, dala by se očekávat citlivá a zvýšená péče československých úřadů. Opak byl ale pravdou, hned po pohřbu úředníci vdově volali, kdy hodlá odejít. „Byl to trest za to, že chtěli opustit republiku a navíc z ekonomického hlediska nebyli pro Československo lukrativní,“ vysvětluje Eduard. Proto odjeli do Dingolfingu nedaleko Mnichova, kde žijí dodnes.
Když se pak v roce 1987 vdávala dcera zabitého Františka – Gertrudina neteř, poslala samozřejmě pozvánku i do své původní vlasti – na Horskou Kvildu. I když přišla s půlročním předstihem, tak Honesovi podle tehdejších pravidel vycestovat nesměli. Právo opustit republiku měli až o rok později. Výjimku nepředstavovala ani svatba. S německými příbuznými se vídají do dnes. Honesovi jezdí do Německa, nebo vítají návštěvu na Horské Kvildě.
„Už ale nemůžu jezdit na delší vzdálenosti a ty návštěvy jsou velmi vzácné,“ krčí rameny Eduard Hones.
Šumavský Neckermann
Od března roku 1983 se začala psát další významná kapitola v životě Eduarda Honese – začal vést obchod s potravinami. V „krámu“ na Horské Kvildě nakupovala celá Šumava. Však se mu také přezdívalo šumavský Neckermann.
Zatímco jinde v Československu byl problém se zásobováním a zákazníci neměli na výběr téměř žádné kvalitní zboží, v pohraničí to bylo trochu jinak – kvůli zdejším vojenským posádkám byly obchody perfektně zásobené. A šikovný vedoucí, kterým Eduard Hones byl, si pro svoje zákazníky dokázal zajistit i další nadstandardy. Po revoluci za ním pak rádi jezdili němečtí turisté, protože se tu na všem domluvili.
Této své obrovské výhody začal využívat také v momentě, kdy začal na Horské Kvildě starostovat. Okamžitě se stal styčným důstojníkem mezi šumavskými starosty z obou stran hranice. Modrava, Horská Kvilda, Kvilda, Rejštejn, Borová Lada a na německé straně hranice – Mauth, Finsterau, Hohenau, Spiegelau, Neuschönau, Sankt-Oswald Riedelhütte – starostové těchto obcí pravidelně řešili, jak žijí a jaké mají problémy, které je pálí. Scházeli se vždy na střídačku – jednou v Čechách a jednou v Německu. Když Eduard Hones v roce 2008 se starostováním skončil, nebylo nikoho, kdo by s organizací těchto akcí pokračoval.
Jako šumavský apoštol fungoval Eduard Hones i díky svému oblíbenému akordeonu. Po revoluci si ho začali zvát na druhou stranu hranice na různé lidové zábavy, nebo rodinné oslavy. „Jezdil jsem s několika kamarády. Zpíval jsem německy, občas přidal nějakou českou. České písničky se v Německu vždy líbily. Často tu znali i melodie, pobrukovali si slova,“ vypráví.
Když se dnes Eduarda Honese zeptáte, jestli se cítí více Němcem, nebo Čechem, neumí odpovědět. Není to těžká otázka, ale on to prostě neví. I když mu nemusíme věřit, Eduard Hones nad tím nikdy nepřemýšlel. Neměl důvod. Jedno ale ví jistě. „Já jsem hlavně Šumavák. Tady jsem celý život žil, tady umřu a tady jsem taky doma,“ klepe na pevný dubový stůl ve svém nově opraveném domku na Horské Kvildě. Nad ním visí zdobená keramická cedulka s nápisem „Im Himmel gibt´s kein Bier, drum trinken wir es hier!“, což v překladu znamená: „V nebi nemaj žádné pivo,
tak ho pijem tady!“ To je jedna z životních filozofií Eduarda Honese.
Na co čekat? „Život je krátký a musíme si ho každý den užívat!“ uzavírá.
R.I.P.
