Mezi téměř zapomenuté stránky historie Šumavy podnikatelskému úsilí kašperskohorské rodiny Watzlawicků a jejich podniku Bohemia-Werke. Tato továrna se v první polovině 20.století stala největším průmyslovým podnikem města Kašperských Hor a celého okolí. Nahlédněme tedy alespoň krátce do historie tohoto, kdysi významného dřevařského podniku na Šumavě!
Řada výrobních a zpracovatelských provozů na Kašperskohorsku vznikala od nejstarších dob v údolích jižně pod městem, kde se nabízela vodní energie toků Losenice a Zlatého potoka. V roce 1878 tu nedaleko Rejštejna tesařský mistr, obchodník a pozdější starosta Kašperských Hor, Franz Watzlawick zakoupil malou dřevařskou soustružnu, jejíž stroje poháněla voda říčky Losenice. Původně se zde vyráběly jen kartáče, násady k bičům, ozdobné knoflíky a nohy ke stolům a židlím. Brzy však nový majitel získaný podnik rozšířil o truhlárnu a ohýbárnu dřeva a vyráběl zde loukoťová kola pro ruční dřevěné trakaře a dětské kočárky. V areálu zanedlouho vznikly další doplňkové provozy jako kovárna se zámečnickou dílnou, dále lakýrnická a čalounická dílna. Tím byl dán základ firmy, nesoucí zpočátku poněkud neobvyklý název „První rakousko-uherská továrna na kolečka k dětským kočárkům.“ Žádaným zbožím, které se zde kromě dětských kočárků začalo vyrábět, byly žebřinové vozy.
Budoucnost a dostatek kvalifikovaných pracovních sil mělo podniku zajistit založení Odborné školy pro zpracování dřeva v Kašperských Horách v roce 1878. Během první světové války byla existence závodu zachována i díky zakázkám pro armádu. Přes všeobecně tíživé důsledky hospodářské krize továrna Bohemia-Werke v Kašperských Horách byla po roce 1930 konsolidovaným podnikem, ve kterém pracovalo přibližně 230 – 250 zaměstnanců. Mnozí z nich přešli z nedaleké, pozvolna upadající sklárny v Klášterském Mlýně u Rejštejna. V Borové Ladě si firma pronajala pilu, kde pracovalo 12 – 15 dělníků, kteří zde mimo jiné vyráběli dřevěné žaluzie. Závod zpracovával každoročně 7 – 10 tisíc kubíků dřeva, z toho 1 tisíc tvrdého dřeva, zejména buk a javor. K převážení zboží používal podnik sedm vlastních koní, později se postupně přešlo na automobilovou dopravu. Vedení firmy dlouhodobě usilovalo o přímé železniční propojení Kašperských Hor se Sušicí, ke kterému však nikdy nedošlo.
Zaměstnanci "První rakousko-uherské továrny na kolečka ke kočárkům Franze Watzlawicka" u Kašperských Hor,
snímek naznáměho autora po roce 1890
foto J.Seidel po roce 1930
foto J.Seidel po 1930
Mezi válkami se u Watzlawicků vyráběly kočárky – sporťáky, kočárky pro panenky, tříkolky, koloběžky, dětská auta, dřevěné houpací – sedací hračky, dětské sáňky, lyže, dětský nábytek atd. Výrobky se prodávaly na celém území Čech. Velkoobchodní zastoupení měla firma v Praze, ve Vídni byl zřízen filiální obchod. Také v Kašperských Horách, ve Watzlawickově domě čp. 143 na náměstí, měla firma svou obchodní kancelář se čtyřmi úředníky. Nemalá pozornost se věnovala reklamě, obsáhlé katalogy zboží a ceníky byly k dispozici v českém i německém jazyce.
Za druhé světové války musela velká část kvalifikovaných pracovníků narukovat do německé armády. Nahradili je francouzští a ruští váleční zajatci, totálně nasazení Češi z Protektorátu a ženy z Ukrajiny. Sortiment výroby byl značně omezen, továrna produkovala převážně dřevěné transportní bedny na munici.
V roce 1945 národní správce usiloval o zachování výroby, přestože stav zaměstnanců klesl na pouhých 37 osob. Navrhl dokonce pozdržení odsunu Němců, kteří byli zvyklí na těžkou práci a denní docházení do práce ze vzdálených míst. Vyslovil pochybnosti o tom, zda si noví obyvatelé vůbec zvyknou na náročné pracovní podmínky. V pozdějších letech byla výroba tradičních kočárků zastavena a ve znárodněném podniku se začal montovat jednoduchý dílenský a kuchyňský nábytek. Až do konce 80. let sloužily objekty továrny podniku SOLO Sušice, dnes se pozvolna mění ve zříceniny.
Fotografie Josefa a Františka Seidlových ale i četné jiné památky dnes znovu poskytují nový pohled na dějiny Šumavy ve 20.století a dávají tak příležitost k přehodnocení jejich dosavadního pojetí.
PhDr. Vladimír Horpeniak,
Muzeum Šumavy
Stav v roce 2006
