Zánik dalších osad předznamenal nejen odsun německého obyvatelstva a neochota dosídlenců k opětovnému oživení opuštěných obcí. Západní části Šumavy se výrazně dotklo i zřízení vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda.

Jeho vznik je ještě pod označením „Vojenský výcvikový tábor“ datován 5. únorem 1952.

Několik málo dosídlenců, kteří byli ochotni snášet tíživé podmínky života v horských oblastech, se tak muselo po několika letech opět odstěhovat. Tím v 50. letech minulého století nastala další vlna zániku obcí na Šumavě.

Na začátku listopadu 1952 byl přejmenován na „Vojenský výcvikový prostor“ (VVP), jehož hranice vymezovala na jihu linie hraničního pásma, na severu a západě zhruba silnice Hartmanice – Železná Ruda a z východu toky řek Otavy a Křemelné.

Celkem do tohoto území zabraného vojskem spadlo 47 vsí a osad, k tomu pět samostatně stojících mlýnů.

Rozloha VVP Dobrá Voda činila cca 17 tisíc ha a řadila jej mezi středně velké. Primárně ho měla využívat 2. motostřelecká divize Sušice. Existovalo zde provizorní (srubové) ubytování pro 1.275 vojáků.

Existence VVP Dobrá Voda skončila rozhodnutím vlády ze dne 5. září 1991 s účinností k 31. prosinci téhož roku. Ač dnes bývalý VVP otevřen turistům, je v něm dodnes z bezpečnostních důvodů pohyb doporučen pouze po značených cestách.

Osada Lužná (Ebenwies)

Jednou z osad, které zřízením VVP Dobrá Voda definitivně zanikly, byla osada Lužná (Ebenwies), jejíž počátky spadají do 17. století.

Po zániku babylonské sklárny její majitel Martin Zoglauer rozdělil lesy k ní patřící na tři díly. Vznikly tak usedlosti Althütten, Wunderbach a Ebenwies.

Na mapě stabilního katastru z roku 1837 je vidět, že Lužnou tehdy tvořily tři budovy pod jedním číslem popisným 30 (při přidělování čp. se v Lužné navazovalo na obec Stodůlky a další její části – osady), zvané Ebenwieshof, s věžičkou, ve které byl umístěn zvon, který zvonil poledne, klekání, při úmrtí, ale např. i proti bouřce. Hospodářem zde tehdy byl Jakob Blechinger (později se přejmenoval na Plechingera).

Podle Sommerova popisu Čech z roku 1840 se jedná o „skupinu chalup“ správně spadající pod obec Stodůlky. V průběhu druhé poloviny 19. století přibylo v Lužné ještě jedno stavení (podružní domek pro sezónní zaměstnance dvorce Ebenwieshof) a počet obyvatel stoupl na 41. Rodina Plechingerů dala dvorec do pachtu Andreasu Löffelmannovi. Na počátku 20. století získal statek dědictvím Jaromír Kopp, původem z Kolince.

Po vzniku Československa počet obyvatel poklesl na 1/2. V kraji totiž na podzim 1918 začala řádit tzv. španělská chřipka, které podlehlo mnoho lidí. Sčítání obyvatel v roce 1921 tak zaznamenalo v Lužné pouze 21 obyvatel (kromě rodiny Koppů zde žili ještě Scheinostovi a Hasenkopfovi (obě rodiny v čp. 31), na statku čp. 30 Kollerovi, Tremlovi a Scheinostovi). Po stabilizaci poměrů začal dvůr Ebenwies opět prosperovat. To již hospodářství řídila Rosa Zettlová, rozená Koppová (nar. 1907). Z výnosu statku dala v průběhu 30. let 20. století přistavit v osadě další dům, který měl sloužit jako výměnek pro její rodiče, Jaromíra a Franzisku Koppovy.

Na podzim 1938 připadla osada do Německa. Po skončení války a obnově Československa rozhodl stát na základě Dekretů prezidenta republiky o odsunu obyvatel německé národnosti a Lužná se vylidnila. Avšak jen nakrátko, neboť záhy nato se v jednom ze stavení, konkrétně výměnku, údajně usídlil neznámý zlatokop a zároveň bezpečnostními orgány hledaný zloděj, který vyrážel na pravidelné výpravy za kořistí do okolních prázdných obcí. Lužnou si pravděpodobně vybral pro její odlehlost. Dlouho mu zde však štěstí nepřálo. Na jaře 1947 objevil podle zápachu jeho rozkládající se mrtvolu  jeden lesník v prostoru mezi Lužnou a Radkovem. Vylidněná obec Lužná definitivně zanikla po zřízení VVP Dobrá Voda, kam spadl celý katastr obce Stodůlky.

 

Osada Zadní Pašte (Hinter Waid)

Podobný osud jako Lužnou potkal i další osadu spadající do katastru obce Stodůlky, Zadní Paště (Hinter Waid). Její počátky sahají až na přelom 16. a 17. století.

Prvními osadníky se stal rod Sallerů (kolem 1617). Druhým rodem, který se zde usadil, byli Scheinostové (okolo 1630). Osadu tvořil shluk budov kolem dvou velkých dvorů nesoucích jména rodin nejstarších usedlíků, tedy Sallerhofu a Scheinosthofu, a kaplička sv. Martina.

K těmto dvorům patřila privilegia obyvatel tzv. Královského hvozdu, mimo jiné i právo lovu a rybolovu. Kromě statků zde vyrostla i kovárna, kde se vyrábělo nářadí nezbytné pro přežití v horských oblastech Šumavy.

Vybudování kovárny financovaly společně oba zmíněné rody. Obyvatelstvo se živilo převážně zemědělstvím a prací v lese. Vytěžené dříví se prodávalo do skláren v údolí, hlavně do Klášterského Mlýna.

Ve spojení s těžbou dřeva měl rod Sallerů i privilegium plavit dříví po Otavě dolů ke sklárnám (k plavení docházelo zhruba jednou za dva roky a trvalo cca dva dny). V pozdějších letech ale probíhalo už jen se souhlasem schwarzenberské vrchnosti, které patřilo panství Prášily – Dlouhá Ves vzniklé na části území tzv. Králováků. V souvislosti s plavením dříví vznikla pro příležitostné voraře ze Zadních Paští na pravém břehu Otavy nedaleko Pašteckého mostu krčma Myší Domky.

Na přelomu 30. a 40. let 19. století stálo v Zadních Paštích již sedm domů. Původní kaplička ze 17. století zanikla a nahradil ji prostý litinový křížek. Ve zbytku 19. století vzrostl počet zdejších obyvatel až ke 110.

Do dějin vsi neblaze zasáh7la tzv. Velká válka 1914-1918 a hlavně události těsně po jejím skončení. Na Paště udeřila s nebývalou krutostí tzv. španělská chřipka. V průběhu několika dnů na ni zemřelo hned pět členů Scheinostovy rodiny ve věku od 24 do 32 let. V roce 1921 tak při sčítání obyvatelstva zaznamenali úředníci na Zadních Paštích jen 72 obyvatel, což značí pokles o téměř 1/3. Rodina Scheinostova to brala jako Boží trest za to, že neudržovali původní kapličku. Proto ji opět obnovili. Po uzavření tzv. Mnichovské dohody připadly Zadní Paště do záborového území. Jelikož ves byla v Německu a všichni muži se hlásili k německé národnosti, museli po vyhlášení mobilizace a začátku 2. světové války narukovat k různým složkám německé branné moci. Mnozí se již nevrátili. Na ruském bojišti „zahynul hrdinskou smrtí pro vlast“ v září 1942 Johann Hasenkopf (nar. 28. 8. 1919) z čp. 230. V srpnu 1943 padl v Rusku Franz Hofmann (nar. 12. 7. 1922) z čp. 5. Pro Karla Sallera (nar. 20. 7. 1912) ze stejného statku se stalo osudným též východní bojiště, na němž padl v březnu 1944.

Po skončení války následoval odsun všech obyvatel a Zadní Paště osiřely. Po událostech v únoru 1948 začala částečná demolice vsi, aby nemohla sloužit jako úkryt a odpočinkové místo pro agenty-chodce a diverzanty, kterých dle představ nastoupivší nové vládní garnitury plynuly přes západní hranici davy.

K úplné likvidaci Zadních Paští došlo po zřízení VVP Dobrá Voda v únoru 1952.

Po zrušení VVP v roce 1991 se začaly objevovat hlasy potomků rodiny Scheinostů z Německa o možnostech obnovení kaple sv. Martina. To se nakonec povedlo až v novém miléniu a dne 11. 11. 2011 v 11 hodin a 11 minut vysvětil kašperskohorský farář Tomas van Zavrel novou kapličku, která vznikla na místě té původní z roku 1918.

 

Zdroj textu: Jan Jirák – historik

Reklama – Google

Reklama

Klostermannova chata, Modrava
Klostermannova chata, Modrava
AUTOSPOL PLUS spol. s.r.o.
Pivovar LYER Modrava
Pivovar LYER Modrava
Hotel Svatý Tomáš
Hotel Svatý Tomáš
Penzion Modrava
Penzion Modrava
Pension Klose
Boubín
Pension Klose
Penzion Klose
Chata Modrava
Chata Modrava
Zemědělská výroba, sítotisk - potisk reklamních tašek, pytlů,...
Chalupa Ideální pro rodinnou dovolenou (až 6 lůžek). Parkování, veranda, klidná zahrada s pískovištěm.

Reklama – Google