Šumavský triptych

Ivan Nový

Až po 40 letech od svého vzniku vyšla poprvé poutavá kniha povídek Ivana Nového: Šumavský triptych, ve které se autor vyznává ze své lásky k Šumavě. Ve více než stovce povídek z Lipenska a Hornoplánska najdeme příběhy místních lidí, lesa, řeky, jezera a jejich obyvatel. Výrazná část povídek je věnována i šumavským houbám z pohledu mykologického znalce a labužníka. Jazykově velmi vyzrálé dílo ukazuje i na autorovy nemalé znalosti místní přírody, o které vede Nový i krásné filozofické úvahy, do nichž se občas promítají jeho životní peripetie.

Ivan Nový může být starším čtenářům známý jako autor několika knih pro děti: Rybářské toulky, Na rybářské stezce, Davídek, Skřivan v kabinetu. Autor, který byl mj. i aktivním účastníkem Vysočanského sjezdu, už nesměl v období normalizace působit ve školství a živil se pak jako dělník vrchní stavby ČSD. Šumavský triptych si psal do šuplíku a postupně ho sám v sedmdesátých letech vydával v samizdatu pro okruh svých nejlepších přátel. Nádherná poetika Nového díla jistě uchvátí i současného čtenáře s laskavým vztahem k Šumavě, který jistě rád přijme tento dar od málem zapomenutého autora, jehož můžeme svým způsobem považovat i za jakéhosi novodobého pokračovatele Adalberta Stiftera a Karla Klostermanna.

Knihu je možno zakoupit v e-shopu zde

 

Mrak a drát

Stalo se, nestalo. Při nízkém tlaku, který přikvačil od Azor, klesl malý bílý kumul až k zemi, kde se rozplácl jak široký tak dlouhý. Po stráni sjel do údolí, přeplul rozvodněný potok a narazil na ostnatý drát. Musel se řádně přikrčit, aby se proplazil na druhou stranu. Ani mu nepřišlo, že činí cosi nepřístojného.

„Stůj!“ ozvalo se zeza břízy. Zahlédl blesk, jak měsíční paprsek sjel po hlavni samopalu, pak obrysy postavy a psa černého jako noc.

„Ruky hore!“

Zvedl se a udělal čelem vzad. Pochodoval podél potoka na strážnici. V zádech cítil tlak hlavně a po celou dobu se třásl strachy, že zažije něco, nač se díval až dosud s odstupem a shora.

Velitel stráže pokýval hlavou a eskortoval narušitele zesíleným doprovodem na štáb. Na štábu samý plechový límec.

Ano, je mrak. Kumulus, prosím. Mrak kumulus. Ano. Lezl plotem. A proč? Klesl tlak a vzdušným komínem sjel až k zemi. Ne že překročil hranici? To, prosím, neví. Ten plot že byl hranice? Co to je? Neví, co je hranice. Tam nahoře nic takového není. Jen měl strach, že si při podlézání natrhne žaket. Ten ostnáč, to je přece eklovní věc!

Pokyvovali hlavami a náčelník štábu si myslel své. To si náčelníci tu a tam myslívají. Neví, co je to hranice? Chachacha! Určitě je to mrak – agent. Má poslání. Tajné poslání.

Taktně mu sdělili, že z něho všechno vyždímají.

Při osobní prohlídce se nenašlo nic. Ani balóny, ani mandelinku bramborovou, ba ani zakázané tiskoviny u sebe neměl, a tím se stal podezřelejším.

Zavřeli ho do centrifugy, ale byl předcházející štrapácí tak dehydratován, že z něho nevyždímali ani kapku, natožpak nějaké důvěrné sdělení. I Geiger-Müllerův počítač byl němý.

„Radioaktivita je nulová,“ řekl úplně zbytečně náčelník, ale protože náčelníci říkávají často zbytečné věci, nikdo se nedivil.

Potom ho vážili, měřili, musel dělat kliky, shyby, tlačili ho cedníkem a snažili se zjistit, jakou má krevní skupinu. Nakonec ho posadili na křeslo a zapojili na detektor lži. Otázky mu kladl štábní psychiatr, malý mužík, který měl silný tik, takže si kumulus myslel, že na něho vytrvalé mrká.

V křížovém výslechu, jemuž byl podroben, mu sdělili, že se mýlí, myslí-li si, že se bude courat jen tak, sem a tam a beze všeho respektu k výsostnému ovzduší ohraničených prostorů. Označili ho postupně za dobrodruha, kosmopolitu a sionistu. Chvíli byli k němu laskaví, pak na něj řvali, aby se přiznal, že stejně všechno vědí.

Zděšeného, ulekaného a blízkého infarktu ho šoupli za katr a sami šli spát.

V noci se rozšířil nad pevninou výběžek vyššího tlaku. Klíčovou dírkou se kumulus protáhl z cely ven, pootevřenými dveřmi proklouzl před strážnici a za zády podřimujícího strážného proplul do kopřiv na druhé straně, ještě celý ztumpachovělý a nesvůj.

Nad obzorem se vyhoupl měsíc a jeho paprsky zvonily o zeď. Zasvítil na ní nápis: Kdo sere na vojnu, ať udělá čárku. A vedle čárek jako stromů v lese. Mrak kumulus namočil prst v rose a přičinil čárku poslední, nejtlustší. Pak se zvedl a po měsíčním paprsku šplhal výš a výš a výš…

Stalo se, nestalo.

A kdeže to?

No, v Africe přece!

Ten jiskřivý chlad hvězd

Byla černočerná tma, i hladina byla sametová a obloha na ní zažehla tisíce drobných mihotavých záblesků. Chladná tma, propastná, nedohledná.

Seděl jsem u malého ohníčku na břehu jezera. Špičky prutů se v záři plamenů leskly, občas praskla větev a oheň zasršel jiskrami. Poklidná mníčí noc.

Náhle se za mnou ozval šelest a tichý krok. Tma pukla a škvírou se protáhl k ohni chlap. Teprve když pozdravil, uvědomil jsem si, že je to Jašek. Všichni mu říkají Jašku, ač nikdo neví, jak se vlastně jmenuje. Nikdo se o to nezajímá, protože Jašek žije daleko od ostatních, téměř na samotě, hluboko v lesích, na Pláni. Kdysi to byla malá osada, dnes už je tu jen trojice zachovaných stavení. V jednom žije Jašek, v druhém Šándor a z třetího odvezli nedávno Starého Kardu do nemocnice a odtud rovnou na hřbitov. Z Pláně se neodchází, odtud člověka odvezou, aby se víckrát už nevrátil.

„Dobrej,“ odpověděl jsem na jeho pozdrav.

Jašek si sedl na kládu a zahleděl se do ohně. Mlčel.

„Kde ses tu vzal?“ zeptal jsem se.

„Tak…“ mávl rukou a mlčel dál.

O víc jsem se nepokoušel. Nechce se mu mluvit.

Mlčeli jsme spolu. Jen oheň tu a tam zapraskal, jen hvězda občas zažehla pádem oblohu i hladinu vody.

„Karda je už mrtvej,“ povídal najednou Jašek a bylo v tom tolik neskrývané nenávisti, že jsem se až otřásl. Věděl jsem, že ti tři samotáři žijí v neustálých svárech, že jeden druhému neudělá nic dobrého; člověk se leccos dozví, aniž by o to dbal, ale z téhle jediné věty jsem vytušil, že Jaškova zloba jde až za hrob.

Chtěl jsem zlomit hrot napětí, který trčel z Jaškovy poznámky do černé tmy a zeptal jsem se, snaže se o co nejdůvěrnější tón:

„Jašku, kolik je ti vlastně let?“

Podíval se na mne nepřítomně.

„Kolik je ti let?“ opakoval jsem.

„Třiasedmdesát,“ odtušil stejně nepřítomně a jeho pohled zase sklouzl do plamenů.

Neutajil jsem překvapení. Jaškův vzhled byl tak dokonale neutrální, že mu mohlo být padesát stejně jako sto, ale spíš míň než víc. Stále ještě pracoval, dřel v lese, zatímco jeho drobná žena Jadviga se starala o pás slepic, dvě kozy a titěrné políčko za chalupou.

Mlčení na mne doléhalo. Bylo vtíravé a nepříjemné. Snažil jsem se je zahnat.

„A Jadvice?“ zeptal jsem se znovu.

„Asi padesát,“ zahučel a zamnul neklidně rukama. Podíval se stranou. Do tmy.

„Vona se s nim válela na seně,“ řekl těžce a naprázdno polkl. „Když sem bejval v lese. S ním i se Šándorem, jebem ti dušu mária…“

Těžce oddychoval. „Přines jí za to sem tam kus salámu. Šándor jí nedal nic. Řekla mi to, když už byl Karda mrtvej, boha jeho!“

Zaťal uzlovité prsty v pěst a chraptivě se zasmál. „Chcípnul včas.“

Seděli jsme hluboko na dně propasti a nad námi nic než temný chlad vzdálených hvězd. Ani trochu tepla, jen chlad a nekonečná dálka. Taková snad neexistuje ani ve vesmíru; tak daleko může mít jen člověk k člověku na této zemi.

„Chtěl jsem ji zabít,“ řekl Jašek, „ale pak jsem ji dal jen přes hubu. Šel jsem a zabil sem Šándorovi berana.“

Nebyl jsem schopen tu jeho zpověď zastavit, svést řeč na něco obyčejného, lidštějšího a věděl jsem, že ještě není konec.

„Zabil bych Šándora,“ pokračoval, „ale je silnější a mladší a dává si pozor. Teď mě žaloval. Musím k soudu kvůli tomu beranovi. Nejrači bych ho přivázal ke kůlu a zapálil pod ním hranici dříví. Díval bych se, jak se kroutí, poslouchal, jak ječí.“

Divoce se zasmál. „Ale stejně se toho soudu nedožije, jebem ti…! Jako že je Bůh nade mnou. Nedožije!“

Zvedl ruku a vypadalo to jako přísaha, jako oběť strašné nenávisti, jež stravovala Jaškovu duši.

Seděl jsem zamlklý a zasmušilý, když se Jašek zvedl a stejně neslyšně jako přišel, zmizel ve tmě.

Zůstal jsem na dně propastí sám.

Za týden odvezla sanitka Šándora do nemocnice. Na přejezdu sebral vlak jeho stařičký vůz, s nímž jezdil do lesa. Šándor patrně spal a kůň šel k domovu, jak bych zvyklý, sám.

Z nemocnice odvezli Šándora na hřbitov. Z Pláně se neodchází, je to jen poslední zastavení na cestě životem.

Jadviga prý plakala a Jašek ji krutě zbil.

Ani trochu tepla není na Pláni, jen nekonečná dálava mezi těmi dvěma, Jadvičin pláč a noc co noc nad nimi chlad noční oblohy.

Ten zatracenej štik

Potkali jsme se na silnici mezi lesy. Šel jsem nahoru nad elektrárnu na ryby a on, rovněž pěšky, na odpolední směnu do fabriky. Nikdy předtím jsme se neviděli. Teprve před čtrnácti dny jsem se vrátil z vojny a poprvé po dvou létech vzal do ruky rybářské pruty. Celých těch čtrnáct dní jsem měl starosti s malováním bytu, stěhováním a přemlouváním ženy. Tady na hranicích se jí nelíbilo.

Už zdaleka se usmíval a několik kroků přede mnou zasalutoval: Vykřikl: „Ahoj, Afrikakorps! Já tam taky byla.“

V prvním okamžiku jsem nevěděl, oč jde. Blázen? Pak jsem si uvědomil, že mám na sobě plátěnou blůzu, kterou jsem po válce vyměnil s kamarádem za docela obyčejnou kudlu. Blůza byla zánovná a splňovala všechny klukovské sny. Měla kapsu na kapse. Jen trochu větší byla, nemohl jsem ji nosit hned, a tak ležela ve skříni. Po vojně mi padla jako ulitá. Ideálně se hodí na ryby.

Zatahal mě za rukáv.

„Taky jsem ji nosila,“ řekl s úsměvem. „Ale nerada, ajajaj.“

Že by ta blůza? Určitě. Když končila válka, objevila se ve vsi jednotka německých vojáků. Za chléb, za kus salámu, dávali součástky výstroje. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, jak ji kamarád získal.

Človíček na mne koukal jako na zjevení. Abych vše přivedl na správnou míru, prohlásil jsem rezolutně: „Ale já tam nebyl.“ Chytil jsem vybledlou látku do hrsti: „Tohle jsem dostal.“

„Hm, hm,“ povídal. „Ale vy chytala ryby? Já taky. Já věděla, kde chytat. Ajajaj.“ Mávl rukou a zasalutoval:

„Kriskot, aufvidršaun, nashledanou.“

Po měsíci jsme se potkali znovu na stejném místě za podobných okolností. Stejně nadšeně se ke mně hlásil. To už jsem věděl, o koho jde. Byl to starousedlík, Němec, jak se říká, jako poleno, ale prý dobrý člověk. Odsun jej minul a ve fabrice si ho považují. Své věci rozumí a pracuje jako šroub. Poctivě a svědomitě.

Nedalo mi to a zeptal jsem se: „Proč chodíte do práce pěšky? Kolik je to kilometrů? Deset?“

Ze vzdálené osady, v níž bydlí, dováží dělníky do práce autobus. Všichni jím jezdí. Jen tenhle človíček chodívá pěšky. Podivín?

Zasmál se: „Víte, já byla zvyklá jako před válkou… vždycky chodila pěšky… do fachy. Někdy taky autobusem, ale rači takhle.“ Zatančil na silnici krokzumkrok a zmizel.

Pak jsme seděli vedle sebe na rybách a povídali si. Dívali jsme se z mostu do hlubiny. Jaké měl ten človíček oči, jaké srdce!

„Hele, tam!“ ukazoval vzrušeně. „Štik. Hotovej kláda. Ty nevidíš? Čum.“

Mohl jsem si oči vykoukat, ale dokud se obrovitá ryba nepohnula, neviděl jsem nic.

„Měla jsem ji už několikrát na drát,“ chlubil se. „Ale je to fáro!“

Byl dobrosrdečný, přátelský, laskavý. O poslední cigaretu se se mnou rozdělil, když jsem ty své utopil. Nedovedl jsem si ho představit v šedozelené uniformě Wehrmachtu s puškou v ruce. Zabíjení a on? Byl jsem přitom, když vlezl do řeky pro tonoucí včelu. Sušil ji na prstě, foukal na zplihlá křídla tak dlouho, dokud neodletěla.

„Letí, hele, letí!“ křičel a smál se.

Jednou jsme se sešli v hospodě. Bylo výročí Slovenského národního povstání a Joža Rybár si přivezl z okresu velké vyznamenání. Pilo se pivo a vedly řeči, jak už to bývá. Můj známý se ošíval a pak mu to přece nedalo.

„Ty si bojovala?“ zeptal se Joži.

Joža měl už upito, a tak mlčky kývl.

„To sme mohli čílet na sebe, ajajaj?“

„Mohli,“ zabasoval Joža.

„A ty bys čílela?“ zeptal se rozčíleně.

Joža se rozesmál a plácl ho po zádech, a poposkočil.

„Na tebe? Na tebe ne.“

„Já taky ne, proti tobě,“ řekl rychle. Pak se zamyslel.

„Ale na to nebyl čas, koukat se, na co čílela.“

„To nebyl,“ souhlasil Jožka.

„Ajajaj,“ zanaříkal. „Já dělník, ty dělník a mohla proti sobě…“ Nedopověděl. Vstal a zakřičel na celou hospodu: „Meter pív já platila.“

Pohlédl na mne bystrýma očima. „Já vždycky čílela do vzduch, prohlásil. „Nechtěla zabít. To hřích.“

Zadumal se. „Ty slyšela. To bordel, ajajaj.“

Druhý metr poručil Jožka. Byla řada na mně a byl metr třetí. Skládaly se vedle sebe, hospoda hučela a šenkýř nestačil čepovat. Místo ryb jsem si přinesl domů pěkného orangutana.

V podzimní neděli jsme se sešli pod mostem. Jak mě uviděl, praštil prutem o zem a utíkal mi naproti.

„Zatracenej štik,“ křičel. „Sežral mi poslední rybiček.“

Z jeho vyprávění jsem vyrozuměl, že „ten štik, ten kláda, dacan, ten hajzl chytrej jako vopic,“ popadl nastraženou plotici a půl hodiny ji aportoval. Zkušené štiky to dělávají. Vozí kořist v tlamě napříč tak dlouho, dokud se nepřesvědčí, že nejde o léčku. První, kdo znervózní, bývá rybář. Pokusí se o kontakt s dravcem a štika rybičku vyrazí z tlamy nebo ji strhne z háčku.

Dal jsem mu několik hrouzků z kandávky. Byla to jen malá splátka za všechny dluhy. Byla také poslední. Víc už jsem ho neviděl a neuvidím.

Zemřel u řeky, kterou nade vše miloval. Smrt byla k němu milosrdná a ťala kosou v okamžiku, kdy zasekl velkého sazana. Klesl do trávy a usmíval se ještě ve chvíli, kdy ho Joža Rybár, právě ten, s nímž na sebe ve válce mohli střílet, přinesl v náručí do vsi.

Srdeční kolaps.

I pruty za ním přinesli, i kapra zdolali a vytáhli z vody. Byl to lamprcán, jak se patří.

A tak si myslím, já, nevěrec a neznaboh, že tam někde nahoře teď vysedává vedle patrona rybářů a nebeského fortnýře, svatého Petra, kouká se dolů a vidí všechny štiky, co jich v řekách je. Všude kolem něho květy, motýli a včely. Všude nebeská modř.

Hřib

Jdeš lesem, oči na stopkách, a najednou ho uvidíš. Sedí na stráni pod kamennou skalkou, klobouk ještě orosený a pod jeho ochranou druhý, třetí, celá rodina. Nejkrásnější ze všech hřibů, co jich po naších lesích roste. Sedneš si vedle nich, díváš se, díváš, vynadívat nemůžeš.

Vášeň mě vyhání každého roku do lesů v době, kdy se naplní očekávání utajované po celou zimu. Letos tady konečně přijde pravý čas hub. Na Šumavě začíná až koncem léta. V mlází a smrčinách rostou ryzce, po lesních cestách tmavomodří slizáci, žlutí máselníci, na okraje modřínových pásů vyběhli verpáníci a růžovky, po příkopech a stružkách svítí v zeleni vysoké čisté bedly a na pastvinách se bělají koule prašivek.

Nesbírám houby. Lovím je doslova a do písmene, dravě po nich prahnu. Lezu po kolenou i po břiše, plazím se pichlavým pralesem smrčků a pokaždé, když zahlédnu tmavou nebo světlou hlavičku v mechu, projede mnou podivná, nevysvětlitelná slast. V takové chvíli zapomínám, že mě bolí záda, že mám mokrá kolena a za krkem závěj jehličí.

Miluji houby a z každého hřiba mám takovou radost, jakou jsem míval v dětských dnech z koloběžky pod vánočním stromkem. Najdu-li náhodou kováře nebo diviše, křičel bych nadšením, kdyby nebyl les hájenstvím ticha.

Poslední korunu náhodnému pocestnému dám, požádá-li o ni, ale místa svých houbařských lovů tajím. Žárlím na každého, s nímž se tu potkám, v duchu na něho vrčím, cením zuby a plakal bych, když nacházím rozkopané čarodějné kruhy muchomůrek, rozšlapané a ze země trčící nožky strakošů, jimž někdo uřezal hlavičky. Mám po náladě. Byli tu takyhoubaři.

Hřib zatím tvrdošíjně odmítá aklimatizovat se ve světě, jemuž člověk vtiskuje čím dál tím více svou vlastní vůli. Odmítl všechny pokusy o ochočení a roste si, kde chce a jak ho napadne.

Celé dny a týdny se děje cosi pod zemí. Tenká bílá vlákna prorůstají kořáním stromů i mechů, vrstvou zetlelých větví i jehličí, natahují se, prodlužují, vytvářejí změť drah a cest a pak, najednou, někdy takřka mžikem se prodere spadaným klestím plodnice. Objeví se v místech, kdes ji nejméně čekal. Zázrak, kterému se říká hřib. Je stvořen z pralátky a jeho zrod je obestřen tajemstvím noci. Divoký, nezkrotný kousíček živého společenství přírody, který nezavřeš za plot zahrady, nepřeneseš na pokusné pole, který si nenechá poroučet a je stále sám sebou, od nepaměti, od věků.

Hranice rezervací spoutaly volnou zvěř, divocí pstruzi ztratili v chovných rybnících polovinu své plachosti a dravosti. Ochotně konzumují i švestkové knedlíky. Jen hřib se nenechal zkrotit, vysazovat a přesazovat, pěstovat a rozmnožovat. Hřib neoblomov.

Lesní krčma

Není ukryta v bezedných lesích, nesměřuje k ní jen jedna jediná loupežnická stezka a neschází se v ní žádná podezřelá společnost. Docela obyčejná hospoda na kraji lesa, zalitá sluncem a pohodou jarních dnů. I hosté jsou obyčejní, prostí, většinou pracovití, někteří dokonce natolik, že se jim těžká dřina stala smyslem života. Jen tu a tam se objeví lehkomyslní tuláci, těkající světem květů a vůní, a i oni posedí u džbánku opojného moku ve veselé společnosti.

Hůře se odtud odchází. Některým to nejde vůbec a zmoženi usínají hned na prahu v měkkých poduškách mechů a zeleni trav. Přesto není slyšet žádný křik, žádná rvačka nezkalí dobrou náladu rozjařených brachů, jichž sem táhnou ze všech stran celá procesí. Docela obyčejný, a přesto nevšední šenk. Ani firma tu nevisí, ani jedno z mravných naučení ve stylu: Kibic, drž hubu, ani jedno ze zbožných přání: Bílá tváři, chraň tě Manitů, odcházíš-li s hubů nalitů. Nic takového! To jen já sám tu hospodu pojmenoval Rukapáněotevřená.

Je tomu doopravdy tak.

Na kraji lesa se před mnoha léty usadilo několik svižných ztepilých břízek. Dnes jsou v nejlepších létech, vysoké, silné, košaté. Každoročně poskytují ochranu velké kolonii rudohlavých křemenáčů.

V zimě se v lese poráželo a při stahování klád sedřela katuše pásem kůru z jedné břízy. Rána je veliká, hluboká a hned tak se nezahojí. Tryská a prýští z ní míza, bouřlivě kvasí a opojně voní.

Prvním, kdo zjistil, oč jde, byl vítr Kukulín. Všude musí být, všechno ví a zná a nic z toho si nenechá pro sebe. Kraj světa roznesl tu zvěst a těm nevěřícím Tomášům, snášejícím jehličku po jehličce na pyramidu mraveniště, ji naservíroval hned v ranním rozbřesku. Pak se chechtal za bukem, až rozesmál i koruny lesních velikánů.

Jaký to poprask v pidivajzličím hemžení kolem mraveniště! Kdo co držel, ten s tím praštil a mazal, seč mu nohy stačily, aby u toho zázraku nebyl poslední. Cestou necestou táhne zástup mravenečků, už teď opojený nezvyklou vůní. Chvátají, hrnou se, valí, v sladkém rozechvění. Veliké slavnosti se v přírodě nekonají každý den. Nikdo nechce zmeškat.

Ale stejně nebyli první. Jako kulka vystřelená z pušky se nad nimi mihl sršeň. Než se dokodrcali, doškobrtali, měl už notně pod čepicí. Díval se na ně nerudně, nevraživě, něco si bručel pod vousy. Asi se mu zdálo, že je těch nových příchozích více, než se sluší. Jakpak ne, když každého z nich v opojení viděl svým složeným okem nejméně tisíckrát. Možná, že chtěl něco namítnout, třeba mu jejich společnost nebyla dost akurátní, ale zakopl, svalil se a rázem usnul. Dobře tak! Kdoví, zda by přežil tu pohanu! Šlapalo po něm stádo mravenců.

Nedopadli o nic líp. Zrumplovali se pod obraz, zapomněli na všechna předsevzetí, narušili harmonogram výstavby mraveniště a všichni mají absenci. Copak to jde, zřídit se takhle hned po ránu?

Kde se vzal, tu je babočka admirál. Svítí a blýská rudými lampasy na sametu křídel a saje jako duha. A já, bláhový, si až do této chvíle myslel, že je abstinent, že holduje jen ovocným moštům a nektaru. A on, helemese, ne!

Chtěl odletět, asi se v něm hnulo svědomí, ale křídla mu ztěžkla. Narazil na nejbližší kmen, až se mu v očích zajiskřilo, a jen taktak se zachytil hrubé kůry. Teď se diví, co se s ním děje. Obloha se zemí tančí v divém reji kvapík.

Ale to už je šenk plný, namačkáno, natěsnáno k nehnutí. Motýli, čmeláci, lesní včely, mšice, ploštice, noví a noví mravenci, mouchy i mušáci, vosy a kdoví kdo ještě!

Jako kdyby se blížil konec světa a tento den byl posledním před velkou katastrofou. Užij, co můžeš, dokud je čas!

Zlatohlávek si šlape zadníma nohama na přední a dělá parádní kotrmelce. Brundibár je už jako sud, jen se valí. Valí, valí, ale vzlétnout nemůže. Ve víru jeho křídel padají sousedé a už nemají sil vstát. Čmeldovi nikdo nerozumí, nikdo si ho nevšímá.

Za chvíli to tu vypadá jako po velkém maškarním plese. Je poklidný jarní den a vítr Kukulín se potměšile culí. Ještě dlouho bude roznášet po kraji klepy. I admirál tam byl. Vážně! A jak se nacamral! A co ta cudná babočka bílé C? Úplná děvka. K večeru byla namol.

Poslední sluneční paprsek zazní kovově nad obzorem. Policejní hodina. Šerem hvízdne netopýr: Dále ode mne dále, ať se nestane neštěstí nenadálé!

Stmívá se. Stíny milosrdně halí unavené kumpány velkého přírodního flámu. Inu, všechno má svůj konec.

Ten laskavý patriarchální svět…

Vydal jsem se, dychtiv a nedočkavý, časem zpět a podnikl několikadenní pěší túru Šumavou. Krajina mých snů se zjinačila; na stráních, kde dnes roste jen lebeda a kyselá tráva, políčko vedle políčka, na lukách svěže a sytě zelených prosté dřevěné seníky, vysoko v kopcích obydlené samoty a z jejich komínů stoupá kouř vzhůru k modři letní oblohy.

Poslechl jsem rady zkušených a několik dní pozoroval trpělivě barometr, poměry větru a vlhkosti, čítal zprávy stanic meteorologických, abych zjistil nejvhodnější dobu pro svůj záměr. Opatřil jsem si i vhodnou obuv s dvojitými podešvemi a rezervní pár jsem uchoval v batohu. Do postranní kapsy jsem vsunul malou lahvičku s čistým lihem. Bude se hodit, ucítím-li při stoupání v kopcích únavu v lýtkách nebo ve stehnech. V takovém případě je prý nejlépe omýt nohy v čisté vodě horské ručeje a po osušení potřít lihem nebo kořalkou.

Připravil jsem si i náhradní soupravu prádla pro případ, že bych dorazil k noclehu na výšinách zpocený. Na hlavu jsem si posadil lehký plstěný klobouk a na ramena zavěsil tenoučký pléd. Poslouží v okamžicích, kdy se z lesů plíží chlad. Pohrdl jsem tornistrou, která se hodně užívá, ale pro cestování v horách je jen málo praktická, a zvolil jsem stahovací vak, který se nosí na zádech a je o kříž opřený. Složil jsem do něho i ostatní věci, pro několikadenní výlet nezbytné: mýdlo, ručník, hřeben, kartáček na zuby, kartáč na oděv, nůž se zátkopáčem, jehlu, nitě, knoflíky k zapichování, anglickou náplast, kapky opiové proti kolice, natron bicarbonicum proti žáze, mandlový olej na opruzeniny a lahvičku koňaku. Co opora mi měl sloužit deštník zobcem kovaný.

Za padesát krejcarů jsem si koupil mapu generálního štábu v měřítku 1 : 75 000. Kdybych přidal čtyřicet krejcarů, mohl jsem ji mít plátnem podlepenou, ale považoval jsem to za zbytečný výdaj. Byla to mapa zóny 10 Cel X a zahrnovala území Krumlovska a Volarska. Mohl jsem si koupit i o 10 krejcarů lacinější mapu Kotyškovu, vydanou firmou Bursík a Kohout, ale mapu generálního štábu jsem považoval za důvěryhodnější.

Při studiu, které mému výletu předcházelo, jsem zjistil, že se vydávám do krajiny vskutku panenské, velmi málo dotčené lidmi, přesto však pohostinné. Na mapě končila železniční trať z Českých Budějovic v Zelnavě (přikláním se ku starému názoru, že dotyčná obec se vskutku jmenuje Zelnava, že pozdější název Želnava je mylný) a další se objevila až v Eisensteinu a vedla do Klatov. Volary jsou bez železničního spojení se světem. Nejbližší vlak odjíždí až z Prachatic. Jinak jen úzké silničky, lesní pěšiny a stezky.

Přivítal jsem i to, že na celé Šumavě kromě Eisensteinu není rozsáhlých, nákladných a drahých hotelů, protože mě současný život naučil patřičné skromnosti. Jak jsem byl informován, vystačí mi, nebudu-li své požadavky přehánět, snadno dvě až dvě a půl zlatky denně, uskrovním-li se, dokonce jen jeden a půl zlatky. Byl jsem informován i o tom, že k překročení hranic zemských, nepotřebuji nic jiného než patřičný obnos v penězích německých.

Zajásal jsem při čtení poplatků, které se účtují v osadách a městečkách za nocleh v hostincích II. a III. řádu. V těch lepších stojí pokoj od 40 do 60 krejcarů za noc, v lacinějších třicet až čtyřicet krejcarů. To je asi dvouhodinová odměna pro kvalifikovaného průvodce terénem, který nese pohodlným turistům na zádech i jejich vaky. Bratru, že je tu téměř vše za facku!

Takto vyzbrojen, teoreticky i prakticky, vyrazil jsem na Šumavu. Budiž řečeno popravdě, že jsem ji nejdříve viděl v oparu z českobudějovické Černé věže. Přečetl jsem si naznamenanou vyhlášku na oprsní zdi, že tento požitek stojí na spropitném dvacet krejcarů, zazvonil jsem a na polštářek před mýma očima sjel z výšky šedesáti metrů klíč ke dvířkám.

Za těch dvacet krejcarů to stálo, ale východiskem mého výletu se stalo největší středisko šumavské, Eiseinstein, kde jsem se praštil přes kapsu při noclehování a večeři a pustil více krejcarů, než jsem původně zamýšlel. Ale jídlo bylo výtečné, víno sládlo a koňak byl patřičně vychlazený.

K ránu jsem tu složil píseň, jejíž refrén začíná slovy:

Ó vy krásné šumavské kary,

kde jsou mé krejcary… cary… cary…

Toho večera jsem seděl u stolu s jistým Velvarákem, který si písničku okamžitě přisvojil a po úpravách textu z ní učinil jeden z pokladů lidové tvořivosti. Vrozená skromnost mi brání, abych uvedl jeho jméno. Tenkrát toho platil dost a navíc jsme byli středem nevraživé pozornosti několika německých nacionálů, jímž byl český zpěv co břevno v oku. Velvarák byl pěkně rostlý, tak okolo dvou metrů a vypadal jako baron Trenk, dokud byl ještě živej a měl vlastní hlavu, a tak si na nás nikdo netroufl.

Za těchto okolností považuji transplantaci písně do jiného prostředí za zanedbatelnou maličkost.

Když jsem se vydával na cestu do Vimperka, zjistil jsem, že ji budu muset absolvovat pěšky, budu-li chtít uskutečnit své další záměry.

Na štěstí mě hned za městem dohonil poštovský vůz. Za pranepatrný úplatek mě vozka naložil mezi balíky a zásilky. Ani jsem nepostřehl, jak rychle poštovské koně cválají. Dobrou Vodu, Hartmanice, Rejštejn a Kašperské Hory jsem zaspal. Probudil jsem se až ve Zdíkově, kde mě chtěl z vozu vynést silně krátkozraký zřízenec místní pošty, domnívaje se, že je to balík pro jeho švagra. Po krátké rozpačité kontroverzi jsem pokračoval v cestě do Vimperka.

Zde jsem se obrátil na c. a k. notáře a předsedu Besedy pana H. Fügnera s dotazem, kde se mám ubytovati. Jeho adresu jsem měl zapsanou v notesu. Důtklivě mi doporučil Občanskou besedu, kde se scházívají místní Češi, jichž je tu, jak mi s hrdostí sdělil, téměř pět set, což je, vzhledem k 4 282 občanům města, slušný počet. Mohl jsem se ubytovati i v hostinci U zlaté hvězdy, ale této možnosti jsem nevyužil.

Dobře jsem povečeřel, popil dobrého dešenického piva a seznámil se s několika starousedlíky. V družné besedě jsme odcházeli na lože hluboko po půlnoci, provázeni až na zápraží laskavým a hovorným hoteliérem.

Ráno jsem vyrazil pěšky do Šatavy a zde vyhledal lesníka, který mi opatřil průvodce na cestu pralesem Lukenským. Přes Lenoru do Českých Trub jsem pokračoval již sám. Po krátkém odpočinku jsem se vydal ještě po Kostelní stezce do Neutahlu, kde jsem mínil ve známém hostinci u Jungbauera něco pojísti a přespati. Po dvou hodinách chůze jsem byl na místě. Po výborné večeři, mě uložil pan hostinský na slámě, když se předtím dlouho omlouval, že všechna lůžka obsadila početná společnost. Již při večeři poslal do myslivny, abych měl zajištěného průvodce do Hiršbergen. Za cestu mu zaplatím jednu zlatku, padesát krejcarů.

Vycházející slunce jsem přivítal v dobré pohodě, již znásobila výtečná snídaně; domácí chléb s máslem voněl větrem a čerstvě nadojené mléko chutnalo po mandlích.

Po hodině cesty jsme se dostali k hranici zemské a pohraniční stezkou stoupali na vrchol Třístoličné hory. Po 37 schodech, které vedou k nejvyššímu skalnímu bodu, se před námi otevřel nádherný pohled do Bavor s věncem Alp v pozadí. V německém turistickém domě jsme si poručili malou přesnídávku. I zde jsou ceny poměrně nízké, jídlo chutně upravené, nocleh tu počítají jednu marku, půl litru výborného bavorského ležáku stojí jedenadvacet krejcarů.

Podél českobavorské hranice jsme po hodině cesty dorazili k Trojmezí, kde se v jediném bodě stýkají hranice Čech, Bavor a Horního Rakouska. Zanedlouho jsme stáli na vrcholu Plöckensteinu a turisticky značně obtížnou stezkou, vinoucí se slatinami, klečí, kamennými poli i smrčím, sestoupili k Stifterově pomníku. Odtud jsme se mohli obdivovat tajemnému jezeru pod našima nohama a ještě hlouběji a dále stříbrné stužce Vltavině se Zalnavskými a Křišťanovskými horami v pozadí.

V Hiršbergen, v údolí Jezerního potoka, jsem se rozloučil se svým průvodcem, vyplativ mu sjednanou odměnu a poobědval ve Fachtnerově hostinci. Po prohlídce tunelu Hiršberského jsem se vydal rázně podél Jezerního potoka do údolí.

K večeru, příjemně unaven, zašel jsem na zelnavském nádraží do Muhrova hotelu, kde jsem si za padesát krejcarů vyjednal poslední nocleh na své pouti.

Věru, že budu mít na co vzpomínat! Na nádhernou zeleň nedotčených lesů, na laskavé a ochotné lidi, skromné, ale čisté prostředí malých hostinců a hospůdek, obyčejnou, ale chutnou a vydatnou stravu.

Ráno jsem se naposledy poklonil skromnému ledovcovému karu nad Plöckensteinským jezerem. Vycházelo slunce a Stiffterův obelisk se v jeho paprscích třpytil a blýskal jako veliká bílá jehla.

Tak tedy na shledanou, Šumavo! Jednou se vrátím.

Reklama – Google

Reklama

Pivovar LYER Modrava
Pivovar LYER Modrava
Hotel Svatý Tomáš
Hotel Svatý Tomáš
Penzion PUPÍK, Modrava
Pension Klose
Boubín
Pension Klose
Penzion Klose
Chata Modrava
Chata Modrava
Klostermannova chata, Modrava
Klostermannova chata, Modrava
AUTOSPOL PLUS spol. s.r.o.
Velkoobchodní dodavatel brýlových obrub. K dostání v podnikových prodejnách a více než 600 optikách.
Prostorný apartmán, dvě ložnice, 200 m od lyž. areálu. Lyžárna, veranda a vlastní vstup. Zahrada s grilem. (*I)

Reklama – Google