Vchynicko-tetovský plavební kanál, který byl vybudován podle návrhu inženýra Josefa Rosenauera v letech 1799–1801, zahrnoval pro posílení možnosti plavby speciální vodní díla – osm umělých vodních nádrží zvaných klauzy či švele. Systém nádrží byl vybudován na horním toku Modravského a Roklanského potoka, čímž vznikl velice výkonný plavební systém umožňující těžbu a plavení dříví z dosud nevyužitých lesů.
Názvy a objem nádrží:
- Luzenská 21 000 m3,
- Rokytecká 18 000 m3,
- Javoří 16 000 m3,
- Novohuťská 15 000 m3,
- Roklanská 14 000 m3,
- Studená 3 000 m3,
- Černohorská 2 200 m3,
- Ptačí 1 000 m3.
Zpracované dříví se z lesních porostů sváželo k vhodným vodním tokům v zimě na saních. Saně nebyly delší než tři metry a daly se na ně naložit tři krychlové metry dřeva. K sáňkování dlouhého dříví se používaly dvoje saně spojené za sebou. U Modravy se dříví sáňkovalo ještě v poválečných letech. Po roce 1950 tento způsob nahradilo budování lanovek a výstavba nových přístupových cest.
