Události po skončení druhé světové války postihly Modravu a její obyvatele nebývalou měrou. Prosperující území bylo vylidněno, s lidmi se vytratila paměť krajiny. Chalupy, hospodářská stavení, pazderny i kaple byly rozbořeny, křížky povaleny, hřbitovy předků rozbagrovány. Vybudovaná železná opona, násilně rozdělující východ o západu, nenávratně zničila prastaré sousedství. Jako němí svědkové zlatých věků zůstalo vyskládané kamení, ať v podobě rozbořených stěn bývalých obydlí, nebo kamenných snosů ohraničujících bývalá políčka. 

Roklanská hájovna, Roklanská chata (Forsthaus, Rachelhütte)

Mýtina na úpatí Medvědí hory byla nepravidelně obývána již v období vrcholného středověku, kdy sem ve čtrnáctém století docházeli z Bavor zlatokopové, kteří na Roklanském potoce rýžovali zlato. Jedná se o nejvýše položené rýžoviště v Čechách. Stálého osídlení se Podroklanská mýtina dočkala po roce 1804, kdy zde nechal nový majitel Prášilského panství Josef Schwarzenberg vybudovat hájovnu. Současně zde byla vystavěna vodní nádrž (klausa), která při jarním plavení dřeva zásobovala Roklanský potok (dříve Müllerbach) vodou. Pomocí dřevěných pilotů a zeminy byla navršena 132 metrů dlouhá hráz s hloubkou nádrže 4 metry.  S rozvojem turistického ruchu hájovna sloužila také jako hostinec a ubytovna. 12. června 1870 se z Podroklanní stal lesní okrsek a prvním revírníkem tu byl Josef Trampus (1823-1911), který se do hájenky nastěhoval roku 1869 s manželkou a třemi malými dětmi, se dvěma kozami a s párem slepic.  Roklanská hájovna, která se nacházela v nadmořské výšce 1 185 metrů byla nejodlehlejším a nejvýše položeným celoročně obývaným stavením na Šumavě. Mimo odlehlosti ztrpčovaly službu v Podroklanní velmi tvrdé klimatické podmínky. V zimě byla díky vysokému sněhu i na několik týdnů zcela odříznutá od okolního světa. V roce 1869 zde žilo 12 obyvatel.

Zájem turistů o Šumavu po vydání románu Karla Klostermanna „Ze světa lesních samot“ rostl a kapacita staré hájovny tomuto nepostačovala. V letech 1935–1936 byl v sousedství hájovny postaven podle projektu sušického stavitele Karla Houry další objekt – Roklanská chata – která sloužila jak potřebám lesního provozu, tak turistické veřejnosti.

Stará Roklanská hájenka nepřežila 2. světovou válku. Noviny Nový den ze dne 8. října a 7. prosince 1946 píší o staré Roklanské chatě, která vyhořela a přetrvaly z ní jen sutiny se zbylým komínem. Na podzim roku 1950 se v nad Roklanskou chatou začala budovat rota Pohraniční stráže, k jejíž výstavbě byly využity zbytky kdysi slavné hájenky. Po zrušení roty v roce 1963 sloužila Roklanská chata jako odloučené stanoviště (tzv. piket) pohraniční roty Březník, a od osmdesátých let byla zcela opuštěna. I přesto přežila komunistický režim bez jakékoliv újmy. 

V roce 1991 byl zřízen Národní park Šumava a chata přešla do vlastnictví Správy Národního parku Šumava. V roce 1995 byly Správou Národního parku Šumava na chatě neodborně provedeny stavební úpravy, díky kterým se v dřevěných konstrukcích rozmnožila dřevokazná houba – dřevomorka.  V současnosti je Roklanská chata opuštěná a chátrá.

 

Březník (Pürstling)

 Samota Březník, nazývaná při svém založení jako Pürstling Hütten, leží při staré obchodní stezce do Bavorska v nadmořské výšce 1132 metrů. První písemná zmínka o Březníku pochází z roku 1787. Další rozvoj Březníku je spjat s rozvojem lesního hospodaření. Kníže Josef Schwarzenberg zakoupil smlouvou ze dne 6. března 1799 od hraběte Filippa Kinského Prášilské panství, jehož součástí byl i Březník.  V roce 1804 schwarzenberský nadlesní František Janovský rozdělil lesy Prášilského panství na 5 polesí, z nichž jedním z nich byl i Březník. Prvním revírníkem na Březníku byl v letech 1804-1810 Johan Eisner. Ze začátku byla jeho hlavní pracovní náplní myslivost, zejména pak obeznávání tetřevů pro knížecí lovecké hosty. Teprve později byla činnost spjatá s lesním hospodařením.

 Na Březníku se vystřídal početný lesnický personál. Za všechny jmenujme legendárního lesníka Waltera Palečka, jehož celý rod zasvětil život lesu a službě u knížete Schwarzenberga nebo Jan Evangelista Chadt-Ševětínský významná osobnost českého lesnictví, zakladatel tradice památných stromů, pedagog a spisovatel.  Všichni lesní úředníci mělo jedno společné – museli být velmi otrlí a oddáni knížecí službě.

V roce 1850 byla zahájena výstavba nové cesty z Modravy na Březník podél Modravského potoka. Kromě toho byla nad původní dřevěnou myslivnou dostavěna v roce 1856 rozsáhlá kamenná myslivna, ve které byl byt revírníka, příručího a hajného, dále kancelář polesí a reprezentační místnost pro lovce. Její součástí byla i stáj pro hovězí dobytek, konírna, stodola na suché krmení a přístřešek pro kočáry a saně. V původní dřevěné budově byly ubytovány rodiny dřevařských dělníků a další pomocný personál. Krátce v ní bydlel i hajný, proto bývá původní dřevěná budova nazývána i jako hájovna.

V období první republiky začala do kraje okolo Březníku pronikat turistika a schwarzenberská myslivna v této době poskytovala ubytování (13 lůžek) a výtečnou kuchyni včetně Protivínského piva. Na Česko – bavorském pomezí se odehrával nesmiřitelný boj s bavorskými pytláky. K tomu se váže historická událost. Dne 24.listopadu 1937, šel lesník Walter Paleček na pravidelnou obchůzku z Březníku do revíru pod Blatným vrchem a byl bavorským pytlákem střelen ze zálohy do zad brokovou ranou. I přes své zranění se mu podařilo dostat se až na Modrý sloup, kde ze své pušky vystřílel všechny náboje, které měl u sebe. Jeho manželka slyšela výstřel, ale nevěnovala tomu pozornost. Avšak rány se opakovaly, a proto zděšená žádala dřevaře, bydlícího poblíž hájovny, aby se tam šel podívat. Z lesa byl přivezen na saních a odvezen do nemocnice v Sušici, kde jej lékaři dali dohromady. Přes 20 hrubých broků mu po tomto incidentu zůstalo v plicích navždy. Paleček službu na Březníku svědomitě konal až do Mnichovského diktátu, kdy byla Šumava zabrána a Palečkovi se museli vystěhovat. Během 2. světové války zde byl pracovní tábor zajatců, kteří pracovali v okolních lesích při těžbě, přibližování a plávce dřeva.  Na podzim roku 1945 se na Březnickou myslivnu stěhuje hajný Bohuslav Vrabec s manželkou Emilií. Rodina Vrabců zde působí 6 let až do roku 1951. Odstěhováním rodiny Brabců končí lesnická historie Březníka.

Od roku 1951 březnickou myslivnu zabrala Pohraniční stráž. Sídlila v ní pohraniční rota Březník. V myslivně byly umístěny mimo jiné stáje pro koně. Všechny objekty byly zbourány a nad myslivnou byly postaveny dva ubytovací objekty pohraničníků. V letech 1960-1961 byly nedaleko myslivny vystavěny objekty nové pohraniční roty.  Myslivna dále sloužila jako stáje, dřevěné objekty nad ní byly zbourány. Rota Březník zanikla v roce 1978 a od tohoto okamžiku se z Březníka stala liduprázdná pustina.  Areál roty i myslivna chátraly. Rota byla Správou Národního parku Šumava v roce 1991 zbourána, myslivna byla v letech 1999-2002 Správou NP Šumava zrekonstruována.

V roce 1890 je uváděno na Březníku 5 domů s 38 obyvateli.

O životě na Podroklanské mýtině píše Erika Zemanová v knize „Šumava – Roklanská hájenka ve vzpomínkách"

 

Javoří Pila (Ahornsäge)

Osada Javoří Pila se skládala z pily na zpracování dřeva pro Bienertovu továrnu na Modravě, objektu hájenky a hostince U Tetřeva a usedlosti, která stála u soutoku Javořího a Tmavého potoka.

Pilu zde nechal roku 1856 postavit modravský továrník Franz Bienert, aby posílil dodávky kvalitního řeziva na výrobu rezonančních desek. Pila se nacházela na levém břehu Javořího potoka a doposud je zde patrný pily náhon, který byl napojen na Javoří potok. Po skončení provozu továrny na Modravě v roce 1880 ukončila provoz i pila na Javoří Pile a zbourána byla v roce 1892.

Hájenka zde byla zřízena knížetem Schwarzenbergem na začátku 19. století. S rozvojem turistiky sloužila i jako hostinec U Tetřeva s turistickou noclehárnou. Zatímco průvodce z roku 1883 hovoří o „domku u cesty, kde lze dostati pivo, chléb a máslo,“ průvodce z roku 1908 už zmiňuje hostinec U Tetřeva „se dvěma pokoji o 8 lůžkách a studentskou noclehárnou, jednoduchá strava.“ 

U soutoku Javořího a Tmavého potoka se nacházela usedlost, která vznikla v 19. století pro potřeby zajištění hospodářské činnosti v okolních lesích.

Všechny objekty byly zřízením hraničního pásma beze zbytku zdemolovány.

 

Vchynice – Tetov (Chinitz - Tettau)

Základem obce Vchynice – Tetov byly původní osady Einbauern a Brennten založené po roce 1790 hrabětem Filipem Kinským. Jméno Vchynice – Tetov dostalo na počest tehdejšího majitele panství hraběte Filipa Kinského, jehož rod od roku 1596 užíval podle svých majetků přídomek "von Chinitz und Tettau", česky "z Vchynic a Tetova". Hrabě Kinský osady založil k zajištění pracovních sil pro využití bohatství ze zdejších lesů. Osídlencům byly v kupní smlouvě přiznány rozličné výhody, jako levné dřevo k výstavbě jejich prvních stavení, právo neúplatně sbírat klestí a na každé jitro svých pozemků pást jeden kus dobytka bez úhrady v panských lesích. I zde byla roku 1792 vybudována sklářská huť, ale jako neprosperující ji potkal stejný osud, jako filipohuťskou huť. Doplňkem obživy osídlenců bylo zemědělské hospodaření.

Na polích obce se tradičně pěstoval len. Při sklizni se vytrhával většinou i s kořínky, aby vlákno bylo co nejdelší a pak se máčel. Vymáčený len se sušil ve speciálním stavení – pazderně. Usušený len se lámal na mědlici, potom se na vochli protahováním vyčesávalo pazdeří. Takto vzniklá lněná koudel se nasazovala na přeslici a kroucením se spřádalo vlákno a navíjelo na vřeteno, nasazené na kolovratu. Z vřetýnek se vlákno na vijáku, čili motovidle převíjelo do přaden. Po vyprání příze a následném usušení se příze navíjela na cívky, které se nasazovaly na tkalcovský stav.

Léta 1812-1815 byla chladná, deštivá a neúrodná, takže zrno ani nedozrálo a zelí i brambory hnily na polích. Rok 1816, pátý v pořadí překonal svoji zkázou všechny předcházející. Běžnou součástí stravy se staly zelné košťály a listy, šťovík, kopřivy, chléb z ovesné mouky. V srnské farní kronice se píše: "Bůh pomoz těm ubohým lidem přes zimu i během následujícího jara a dej roku 1817 úrodu".

V letech 1799–1801 pod osadou probíhala stavba Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu dle návrhu Ing. Josefa Rosenauera. Když na něm byl v roce 1801 zahájen plavební provoz, poskytl zdejšímu obyvatelstvu nové možnosti výdělku nejen při plávce dřeva ale i při jeho těžbě a přibližování.

Obec neměla stálou školní budovu, a tak zde fungovala tzv. „Wandelschule“, kdy se vyučování každý týden přesouvalo do jiného stavení. Teprve v letech 1884–86 se začalo učit nastálo v chalupě č. 30, poté pak v první vlastní budově v č.p. 64. V roce 1907 se kvůli nedostačující kapacitě stavení přistoupilo k výstavbě nové, dvoutřídní školy, která začala svému účelu sloužit v roce 1910. Budova byla největším stavením.

Po založení byla obec přifařena ke kostelu sv. Prokopa v Prášilech. Později byla obec přifařena ke kostelu sv. Trojice v Srní, který byl vysvěcen 11. srpna 1806.

V roce 1838 měla Vchynice – Tetov 39 domů s 282 obyvateli a spadala po prášilskou farnost.  Při sčítání lidu z roku 1910 bylo na Vchynici -Tetově spočítáno 80 domů s 555 obyvateli, z toho v modravské části žilo 42 obyvatel. Po vytvoření Místního národního výboru na Modravě byla Vchynice – Tetov rozdělena a menší jižní část připadla obci Modrava jako Vchynice – Tetov II a větší západní část byla pojmenována Vchynice-Tetov I. a připadla Srní.

Dnes zde můžeme spatřit pouze několik stavení, které ničím nepřipomínají někdejší význam obce.

 

Praislaiten (osada nemá český ekvivalent)

Osada Preisleiten vznikla současně s výstavbou Vchynicko -Tetovského plavebního kanálu na stráni nad pravým břehem Vydry.  Součástí osady byl mlýn  Ebenmühle, který musel ustoupit výstavbě plavebního kanálu. Z pozůstatků mlýna je stále patrný náhon z řeky Vydry. Osada byla přifařena ke kostelu sv. Štěpána ve Kvildě.

V roce 1838 se Preisleiten sestával ze šesti rozptýlených domů.  V roce 1910 je zde uváděno 8 domů a 73 obyvatel.

Údaje o vlastnictví v r.1945:
dům čp.1: Kilian a Rosa Kerschbaum, každý 1/2.
dům čp.2: Richard a Anna Bauer, každý 1/2.
dům čp.3: Anna Krickl
dům čp.4:Wenzel a Anna Krickl, každý 1/2.
dům čp.5:Johann a Hermine Harant, každý 1/2.
dům čp.7:Josef a Emilie Burghart, každý 1/2.
dům čp.8:Adolfine Burghardt
dům čp.32:Anna Fürch
dům čp.39:Franz a Marie Harant, každý 1/2.
dům čp.60:Franz a Marie Eller, každý 1/2.
dům čp.76:Wenzel a Anna Krickl, každý 1/2.

Letecké snímkování z roku 1949 zachycuje stav, kdy zde stálo čtrnáct usedlostí s hospodářskými budovami. 

Osada byla zlikvidována po roce 1958. Domy byly rozvaleny buldozery, políčka byly zalesněny.  V lesích jsou stále rozvaliny patrny rozvaliny chalup, ale patrny jsou zejména mohutné kamenné snosy, které ohraničovali jednotlivá políčka.  

 

Filipova Huť a Modrava

Abychom ukončili naše putování po zaniklých sídlech v optimistickém tónu, nabízíme pohled na obce, které byly předurčeny k likvidaci, ale podařilo se jim vzdorovat nepříznivému osudu. Přes zničení infrastruktury a navzdory řízenému vylidňování se podařilo z Modravy a Filipovy Hutě vybudovat moderní a vzkvétající turistická centra. 

Filipova Huť (Philipps Hütten)

 Historické prameny uvádí, že byla Filipova Huť byla založena roku 1785 jako sklářská osada, když zde skláři Franz Denk a Franz Weber z Hrádku vybudovali skelnou huť na duté sklo. Skelná huť dostala název po hraběti Filipu Kinském, který zde 31. srpna 1785 povolil vystavět huť s jednou pecí a tři domy pro skláře. Skelná huť nikdy výrazně neprosperovala. Zřejmým důvodem pro založení hutě na tomto místě byl fakt, že tudy procházela historická obchodní Zlatá cesta a na okolních pláních byl dostatek potřebných surovin pro provoz sklářské hutě.

Další vývoj Filipovy Hutě ovlivnila koupě Prášilského panství knížetem Josefem Schwarzenbergem a následné vybudování Vchynicko – Tetovského plavebního kanálu. Rozsáhlá lesní hospodářská činnost vyžadovala značné množství pracovních sil v těžbě dřeva, přibližování, jeho plavení ale i při obnově lesa, což vedlo k velikému rozvoji obce.

Roku 1800 Schwarzenberg odkoupil nerentabilní sklárnu, nechal ji okamžitě vyhasnout a všechny objekty sklárny přebudoval pro potřeby dřevařských rodin, ke kterým nechal přistavět dalších 17 nových domů.  V roce 1811 byl na Filipově Huti zřízen lesní revír a byla postavena schwarzenberská fořtovna. V roce 1838 bylo na Filipově Huti z 25 roztroušených domů s 224 obyvateli. Ve vesnici byl majestátní lovecký dům, hostinec, škola a mlýn. Obec byla roku 1854 přifařena k nově vzniklé farnosti při kostele sv. Štěpána ve Kvildě. V roce 1880 měla Filipova Huť 1620 obyvatel. Jelikož počet domů i obyvatel Filipovy Hutě výrazně převyšoval osídlení na Modravě, stala se Filipova Huť správní obcí, pod kterou spadaly osady a samoty Praislaiten, Modrava, Březník, Roklanská hájovna.  V roce 1930 žilo ve Filipově Huti 469 lidí, z toho česky mluvící menšina 12 osob. Důvodem prudkého poklesu populace byl odchod obyvatel za snazším výdělkem na průmyslový sever. Po Mnichovské zradě byla Filipova Huť připojena k Německé říši a v letech 1939 až 1945 spadala pod správu Kašperských Hor.  V roce 1939 měla obec 450 obyvatel. V roce 1948 byla Filipova Huť začleněna do Horské Kvildy a přidělena k okresu Vimperk. Do té doby byla Filipova Huť s nadmořskou výškou 1.100 metrů nejvýše položenou obcí v České republice. V průběhu územní reformy v roce 1960 byla vytvořena obec Modrava, která byla přidělena k Okresu Klatovy. V roce 1991 měla Filipova Huť 9 obyvatel.

Do filipohuťské dvoutřídní školy docházely děti z celého okolí, mj. i z Roklanské hájenky.

Po vysídlení německy mluvícího obyvatelstva byla většina domů na Filipově Huti rozbořena. Kamenné zdivo bylo rozebráno, rozdrceno a ze vzniklého štěrku byla zpevněna lesní silnice směrem na Černohorskou nádrž. Kaple u Kortusova statku byla zbořena po roce 1960.

 

Modrava (Mader)

Modrava vznikla jako rybářská osada. První dochovaná zmínka o Modravě se datuje do roku 1614 a je spojena s pronájmem velice dobře zarybněného Modravského potoka. Je uváděno, že v roce 1614 si na Modravě se souhlasem vrchnosti vystavěli tři rejštejnští občané usedlosti. Modravou procházela obchodní Zlatá cesta a do Bavor a další zmínka z roku 1617 je výnos královského majestátu, kterým je umožněno volné pastvení na modravských pláních těm soumarům, kteří by toho dne nedošli po obchodní stezce do Kašperských Hor. Roku 1757 zde bratři Wolfové budují malou zemědělskou usedlost a živí se pastevním hospodářstvím, rybařením a lovem zvěře za roční poplatek 15 zlatých. Další rozvoj obce je spjat s využíváním obrovského bohatství dřeva ze zdejších rozsáhlých lesů.

Roku 1826 koupil Franz Bienert od Jakoba Gruberta v Modravě mlýn, který přestavěl na pilu na rezonanční dřevo. Roku 1832 Bienert získal na 10 let císařské privilegium pro výhradní výrobu ozvučného dřeva a privilegium pro výrobu řešetových lubů. Bienert v tu dobu zaměstnával na pile a v lese 50–100 lidí. Platnost privilegií byla po dvou letech prodlužována až do jeho smrti (1866), kdy převzala vedení obou závodů jeho manželka. Ta celý provoz prodala roku 1871 Schwarzenbergovi, který převedl výrobu roku 1880 do Stožce.

V roce 1924 byla nákladem 1 041 500 Kč postavena Klubem československých turistů Klostermannova chata. Jejím projektantem je slavný architekt Bohuslav Fuchs. Za druhé světové války přezvaná Německou říší na "Deutsches Berghotel".

Po vzniku První republiky byla na Modravě zřízena v budově č.p. 51 stanice Finanční stráže. Roku 1936 byla zahájena výstavba nové stanice, jejíž výstavu dokončila německá branná moc. V roce 1934 byla na Modravě otevřena česká škola.

V letech 1904-1905 byla od Hradlového mostu do Modravy vybudována nová silnice, která nesla jméno "Erbprinz Johann Straße" po Janu Nepomukovi Schwarzenberg, který se ujal rodového dědictví roku 1914.

Po odsunu německy mluvícího obyvatelstva byla většina Modravy zbourána. Byly zdemolována všechny pilařské provozy, hostinec U Tří sluk, hostinec U Pstruha byl přebudován pro potřeby pohraniční stráže, byly zdemolovány všechny hospodářské usedlosti.

V roce 1869 měla 492 obyvatel, do roku 1930 se jejich počet zvýšil na 543. V roce 1991 žilo na Modravě pouhých 41 obyvatel.

 

Zdroj textu: Ing. Antonín Schubert

 

Reklama – Google

Reklama

Pivovar LYER Modrava
Pivovar LYER Modrava
Hotel Svatý Tomáš
Hotel Svatý Tomáš
Penzion Modrava
Penzion Modrava
Pension Klose
Boubín
Pension Klose
Penzion Klose
Chata Modrava
Chata Modrava
Klostermannova chata, Modrava
Klostermannova chata, Modrava
AUTOSPOL PLUS spol. s.r.o.
Investorská a inženýrská činnost ve stavebnictví. Výstavba bytových domů a garáží včetně infrastruktury a následný prodej.
Prostorný nekuřácký apartmán 69 m2 v centru, vlastní vchod, bezpečné parkování. (*I)

Reklama – Google