Nedaleko hranic s Bavorskem leží starý maxovský hřbitov. Mezi stromy zůstávají rozvalené náhrobky a úlomky kamenů — tiché svědectví o těžkém osudu obyvatel zdejšího kraje i o vandalismu a barbarství.
Maxov, německy Maxberg, založil roku 1665 Wolf Maxmilián Lammingen, svobodný pán z Albenreuthu. V českých dějinách je známý jako Lomikar, proti němuž vystoupil Jan Sladký Kozina.
Farní hřbitov sloužil od roku 1787 obyvatelům Maxova i okolních osad: Spálence, Kosteliště, Filipovy Hory, Slatin, Mlýnečku, Pelech, Šnor a Malého Myslíva. Podle místní informační tabule se zde pohřbívalo až do roku 1945. Z roku 1906 se zachoval také plán márnice.
Dubnová noc roku 1945
K historii pohřebiště patří tragická událost z posledních týdnů druhé světové války. Dne 25. dubna 1945 dorazil do Maxova pochod smrti vězeňkyň z koncentračního tábora Helmbrechts. Do pochodu před postupující americkou armádou bylo zařazeno přibližně 1 170 vězeňkyň, z toho 577 židovských žen. Ženy trpěly hladem, zimou a vyčerpáním; stráže je bily, bránily obyvatelům v poskytování pomoci.
Podle pozdějšího rozsudku zemského soudu v Hofu nabídl tehdejší starosta možnost ubytovat ženy v několika stodolách. Velitel transportu nabídku odmítl a vězeňkyně musely přenocovat v oploceném ovocném sadu. Noc byla jasná a velmi chladná. Nejméně tři ženy do rána zemřely a byly pohřbeny na maxovském hřbitově.
Hřbitov v hraničním pásmu
Po válce a nuceném vysídlení německého obyvatelstva pohřebiště postupně chátralo. Ocitlo se v hraničním pásmu, přibližně půl kilometru od hranice s Bavorskem.
Podobenky zesnulých na náhrobcích zde údajně sloužily jako terče při střelbě. Známky vandalismu, rozvalené náhrobky a chybějící hřbitovní zeď zaznamenala také pracovní skupina při Úřadu vlády při návštěvě v roce 2022.
Pohřebiště se uvádí jako místo přibližně stovky hrobů. Mnohé dnes připomínají už jen poničené kameny a obtížně čitelné nápisy.
Na velkém hřbitovním kříži najdete dvojjazyčný nápis: „Ušlechtile jedná ten, kdo ctí mrtvé.“ Německy: „Edel handelt, wer die Toten ehrt.“ Pod českými a německými slovy jsou uvedeny letopočty 1863 a 1999. Mezi poničenými náhrobky působí tato prostá výzva obzvlášť naléhavě, bohužel i ironicky.
Vzpomínka na zdejší zemřelé získala místo i na druhé straně hranice. Na morovém hřbitově v bavorském Eschlkamu stojí pamětní kámen věnovaný zemřelým a padlým maxovské farnosti, datovaný 27. června 1982.
Místo pro tiché zastavení
Při návštěvě respektujte pietní charakter místa. Nevstupujte na hroby, nešplhejte na zbytky staveb a nepřemisťujte kameny ani jejich úlomky.
Od hřbitova můžete pokračovat po žluté turistické značce ke státní hranici a ještě několik stovek metrů za ni. Krajina se tu otevírá do širokých výhledů — po tichém zastavení mezi náhrobky je to příjemné pokračování procházky.
