Zhůří (Haidl) u Rejštejna
Jedním z příkladů takto zaniklých obcí je Zhůří (Haidl) jižně od Kašperských Hor.
Vesnice vznikla až na přelomu 17. a 18. století, s největší pravděpodobností v souvislosti se sklárnami na Huťské hoře. Další písemné zmínky o ní máme až k roku 1786, i když se vyskytuje již na Müllerově mapě Čech z roku 1720 (pod jménem Haydl).[1]
Její dominantou byla kaple sv. Václava v severní části obce. Zhůří se postupně rozrůstalo a v adresáři obchodní komory z roku 1915 zjišťujeme, že tehdy čítalo 139 obyvatel, z nichž většina se živila hospodařením či prací v lese, ale fungovaly zde i drobné živnosti, například truhlárna Ferdinanda Woldricha v čp. 9.
Mnoho obyvatel bylo členy Deutscher Böhmerwaldbundu či zemědělského spolku Casino.
Po vypuknutí 1. světové války museli mnozí zhůřští muži narukovat do císařské armády. Většina jich byla odvedena k 11. pěšímu pluku do Písku. Devět z nich ve válce padlo.
Při sčítání obyvatelstva v roce 1921 stálo ve Zhůří již 27 čísel popisných. Na podzim 1938 připadla vesnice do záborového pásma a stala se jednou z horských obcí Německa. Obyvatelstvo brzy poznalo hrůzy války, jelikož většina mužů v produktivním věku musela narukovat do Wehrmachtu, aniž by patřili k sympatizantům nacionálního socialismu. Do rodné obce se někteří již nikdy nevrátili.
Počet obyvatel Zhůří poklesl. Po skončení války se stalo opět obcí Československé republiky a většina místního obyvatelstva německé národnosti byla odsunuta. Výjimku tvořilo jen několik jedinců ze smíšených manželství. Ti však ve svých domovech nemohli zůstat a byli tzv. rozptýleni jinam. Do opuštěného Zhůří pak přišla nejprve vlna dosídlenců z Rumunska a Slovenska. Noví obyvatelé zde ale dlouho nevydrželi a po vybydlení stavení většinou zmizeli. Do opuštěné vesnice se posléze nastěhovalo vojsko. V roce 1952 rozhodlo velení Čsl. lidové armády, že zde bude zřízeno radiolokační stanoviště, a přesunula se sem 522. rota 52. radiotechnického praporu Stod protivzdušné obrany státu. Bývalé civilní domy měly sloužit jako maskování a krytí nové vojenské základny vybavené sovětskými radary typu P-20 a P-3a.
Chalupy původního Zhůří se bez údržby postupně měnily v ruiny. Vojsko na počátku 60. let přesunulo kasárna o několik set metrů jihozápadním směrem.
Symbolem postupného zániku obce se stala devastace kaple sv. Václava v roce 1956. Blízko původních domů vyrostla kasárna.
V rozmezí let 1984-1986 se sem ke krytí státní hranice operativně přesunula i pohotovostní vrtulníková letka z 11. vrtulníkového pluku Bory se stroji Mi 24 D. Po událostech v listopadu 1989 ztratila zdejší vojenská základna význam a v roce 1994 armáda areál opustila.
Chátrat tedy začaly i od té doby neudržované vojenské objekty, až byly na podzim roku 2009 srovnány se zemí.
Ve Zhůří existovalo místo, kterému se většina obyvatel raději vyhýbala, jelikož se k němu vztahuje pověst o nechtěném děťátku. Sběratel šumavských pověstí Ondřej Fibich ji získal z vyprávění paní Elfriede Schüselové, rozené Hofmannové. Zmíněné děcko se narodilo jako nemanželské jednomu děvčeti ze vsi. Protože matka o potomka nestála, ukryla novorozeně do dutého pařezu nedaleko vesnice. To samozřejmě bez zaopatření brzy zemřelo. O půlnoci se od té doby z onoho pařezu ozýval žalostný dětský pláč, protože duše nepokřtěného zemřelého miminka nemohla najít klidu. Obyvatelé Zhůří, kteří místo hrůzného činu pojmenovali „Am Pfeiferaubrunn“, k němu velmi neradi chodili a snažili se mu, pokud možno vyhnout.
Osada Plzenec (Pilsenhof)
Mezi Rejštejnem a Malým Kozím Hřbetem stávala osada Plzenec (Pilsenhof).
Poprvé se Pilsenhof objevuje v Deskách zemských v přehledu zboží prodávaného od kašperského panství roku 1584.
Bližší informace o vsi přináší berní rula z roku 1654, kdy je zde (avšak společně s Kozími Hřbety) uváděno 16 usedlých s celkovou výměrou polí 147 strychů.
K vesnici patřily dva mlýny na levém břehu potoka Losenice. Jeden mlel obilné zrno, druhý šrot (Kornmühle, Schrottmühle). Od roku 1848 se začal používat i český ekvivalent názvu obce Plzenec.
Osada v tu dobu sestávala z šesti domů a dvou mlýnů. Postupně se rozrostla až na 13 sídel s počtem obyvatel kolem 80. Kromě zemědělství se některé rodiny živily zpracováváním surovin z lesa a polí.
V novověku se už našly výjimky. Například Johann Wastl z čp. 6a pracoval jako ekonom. Většina obyvatel se hlásila k německé národnosti, ale žilo zde i několik Čechů ve smíšených manželstvích. Například v roce 1921 bydlela v čp. 11 rodina Josefa Röbstöcka, jehož choť Marie byla Češka pocházející ze Zámyšle.
V říjnu 1938 připadl Plzenec do záborového pásma a v průběhu války museli mladí muži po mobilizaci narukovat do německé armády.
Z fronty se nevrátili Heinrich Wastl a Friedrich Wastl (nar. 24. 3. 1912) z čp. 6a, Leo Löffelmann z čp. 7, Hermann Prexl z čp. 10, Franz Prinz z čp. 4 a Franz Knie z čp. 3. Tím se počet obyvatel obce výrazně snížil.
Po skončení války byly všem rodinám na základě Dekretů prezidenta republiky usedlosti zkonfiskovány a většina obyvatel šla do odsunu.
Opuštěnou a vyloupenou osadu přidělil stát od 1. ledna 1949 národnímu podniku Československé státní statky, národní podnik Praha. Objekty nebyly příliš udržovány a postupně chátraly.
Mílov u Kašperských Hor
Při prodeji části kašperského panství v roce 1584 se v přehledu prodávaného zboží objevuje i ves Mílov (tehdy Milowo, později Milau).
Další informace o této obci máme z poloviny 17. století, kdy v ní žilo celkem šest rolníků a chalupníků (rolníci Ondřej Jare, Jiřík Weber, byl zde pustý rolnický grunt Paumovský, chalupníci Bartoloměj Glaser, Jakub Holej a Silvestr Gabriel) s celkovou výměrou 68 strychů polí. Postupně se ves zvětšovala.
Na počátku 19. století čítala již 15 domů a žilo v ní 137 obyvatel. Podle stabilního katastru patřilo k Mílovu v polovině 40. let 19. století celkem 176 ha zemědělské půdy (pastvin, polí a luk) a 76 ha lesa.
Z dochovaných historických pramenů dnes víme, že v poslední dekádě 19. století žili v Mílově se svými rodinami v čp. 1 Heinrich Franz a Karl Gerhart, v čp. 2 Rupert Schoedelbauer a Franz Siml, v čp. 3 Josef Matschiner a Johann Wrhel, v čp. 4 Johann Holly, v čp. 5 Johann Schenk a Johann Wastl, v čp. 7 Franz Rendl, v čp. 8 Jakob Woldřich a Wenzel Weber, v čp. 11 Johann Pilsner, v čp. 15 Marie Turnerová a v čp. 18 Josef Pfeifer.
V roce 1915 žilo v Mílově 131 obyvatel německé národnosti.
Fungoval zde hostinec Karla Gerharda, prodej lahvového piva Marie a Wenzela Müllerových, obchod s porcelánovým nádobím Josefa Krejčího (obchod v Mílově založil již jeho otec Vít Krejčí). Po záboru v říjnu 1938 připadl Mílov do Německa.
Po skončení 2. světové války stálo ve vsi 20 čísel popisných, z toho čp. 3 byla obecní pastouška, čp. 14 obecní pazderna (ve stavu zbořeniště) a čp. 19 dřevorubecký domek v majetku města Kašperské Hory.
Drtivá většina obyvatel Mílova šla po válce do odsunu, protože se jich dotkly v úvodu zmíněné Dekrety prezidenta republiky. V roce 1950 tak ves Mílov představoval již jen jediný dům se čtyřmi hlášenými obyvateli a kaplička sv. Jana Nepomuckého.
Po odchodu posledních obyvatel využila čsl. lidová armáda dosud stojící objekty obce coby cvičné terče a od roku 1954 je postupně rozstřílela.
Jako poslední vylétla v roce 1957 do povětří kaplička sv. Jana Nepomuckého. O čtyřicet let později bylo částečně obnoveno obvodové zdivo této drobné sakrální stavby jakožto památník zaniklé šumavské obce Mílov.
.jpg)
.JPG)
Hotěšín (Hutašín) u Kašperských Hor
Součástí správní jednotky obec Červená je i osada Hotěšín (Hoteschin, Chotěšín, Huteschin, Hudaschin, Huttischin).
V některých starších popisech Šumavy (např. Chytilův místopis ČSR) bývala označována pouze jako „skupina chalup“.
Na mapě stabilního katastru z roku 1837 je patrné, že zde stála tři čísla popisná, z toho jeden větší hospodářský dvůr a dvě malá stavení. Zpráv o obyvatelích se mnoho nedochovalo.
V čp. 15 (čp. se počítala společně s obcí Červená, kam Hotěšín správně spadal) žila rodina Neumannova, z níž proslula např. ve 40. letech 19. století výměnkářka Anna Marie, častý „host“ u okresního soudu v Kašperských Horách. Tuto rodinu vůbec provázela smůla. Například v červenci 1907 zemřel ve věku pouhého jednoho měsíce Ludwig Neumann, syn hospodáře Johanna Neumanna. Otec to nesl velice těžce, protože jiného syna a nástupce neměl, takže mu s prací musely pomáhat dcery Marie a Terezie. Zaměstnal proto pacholka Johanna Pilsnera z Nicova. Ostatně rodině Johanna Neumanna patřila po 1. světové válce většina domů v Hotěšíně.
Chalupu čp. 16a pronajímal a žily zde rodiny Wenzla Reischla a Isidora Hoidna. Po tzv. Mnichovské dohodě připadl Hotěšín do záborového pásma a začaly zde platit říšské zákony, což po vypuknutí válečného konfliktu znamenalo i brannou povinnost pro místní muže.
Do Hotěšína se z války nevrátil např. Franz Pfeifer, který padl 9. ledna 1942 na východní frontě, nebo Anton Schädlbauer. Po skončení války byli obyvatelé Hotěšína odsunuti. O osídlení zapadlé osady nebyl příliš velký zájem, takže objekty postupně chátraly a dnes zde najdeme pouze připomínku největšího dvora, Neumannova statku, v dosti dezolátním stavu.
K lesu mezi Hotěšínem a Kaiserhofem se vztahuje stará šumavská pověst připomínaná v knize Gustava Jugbauera Böhmerwald Sagen z roku 1924. Vypráví, že se v těchto místech zjevovalo zvláštní strašidlo. Jednalo se duši jakéhosi lumpa oběšeného v Kašperských Horách, která se toulala lesem, a když potkala nějakého člověka, proměnila se v černého psa a ihned na nebožáka zuřivě zaútočila. Několik rolníků z Hotěšína, Lídlových Dvorů a Kaiserhofu tak údajně utrpělo vážná zranění.
Buzošná
Jižně od obce Červená ležela při potoku Losenice osada Buzošná (Riesenbach).
Podle Chytilova popisu Čech se opět jednalo o „skupinu chalup“, která vznikla fakticky jako hospodářský komplex s nutným zázemím.
Jako první zde stál mlýn. Ten je doložen až ve 30. letech 19. století na mapě stabilního katastru (1837) a v Sommerově topografickém popisu Čech (1840). Patřil mlynářskému rodu Klostermannů. Vodu na mlýnské kolo přiváděly od jezu vantroky, po kterých se dochovala řada mohutných zděných pilířů. Zajímavostí Klostermannova mlýna v Buzošné je i lednice, kterou nechal mlynář vystavět přímo v toku říčky. Provoz byl velice výdělečný, proto zde postupně vznikly další hospodářské objekty, které využívaly vodní sílu Losenice.
Vedle mlýna to byla ještě pila a sirkárna, ve 30. letech 20. století přibyla hydroelektrárna, kterou provozovala firma Elektrárna Červená, společnost s ručením omezeným. Náhon k turbíně procházel z velké části kanálem pod zemí. Sirkárnu v Buzošné ve 2. polovině 19. století vybudovala horažďovická firma Samuela Kohna. Patrně se však nejednalo o kompletní výrobní linku na zápalky, ale jen o filiálku, která pro mateřskou firmu zhotovovala pouzdra (cylindry) na sirky a jako vedlejší produkt želízka do hoblíků a dřevěný drát. Jejím vedoucím byl Johann Wrhel. Mlýn Karla Klostermanna nesl čp. 20a (domy v Buzošné byly číselně řazeny do správní obce Červená).
V sousedním čp. 20b žil se svojí rodinou rolník Josef Matschiner, potomek zednického mistra Eduarda Matschinera. Z této rodiny dosáhl význačného postavení Theodor Matschiner, který na počátku 20. let 20. století pracoval ve státních diplomatických službách mladé Československé republiky na generálním konzulátu v Terstu. Čp. 33 obývali manželé Leopold a Franziska Gregoriadesovi společně s rodinou Matheuse Peetze. V roce 1921 bylo na Buzošné hlášeno domovským právem 14 obyvatel. Po Mnichovské dohodě na podzim 1938 se Buzošná stala obcí Riesenbach patřící Německu. Protože se všichni její obyvatelé hlásili k německé národnosti, čekal je po válce odsun. Domy osiřely a postupně se rozpadaly.
V posledním domě zbylém z bývalé osady Buzošná žil na konci 20. století Vladimír Brettl (nar. 1924), rodák z Rožmitálu pod Třemšínem. Tento šikovný elektrotechnik a zapálený skaut s přezdívkou Ajagů prošel v životě mnohými peripetiemi. Za 2. světové války se jako mladíček zapojil do odboje. Upravoval lidem rádia tak, aby mohli poslouchat zakázané vysílání z Londýna či Moskvy. Z pokoutně nashromážděných součástek se pokusil sestavit vysílačku. Byl však na konci roku 1944 zatčen klatovským gestapem a následně odsouzen k trestu smrti. K jeho vykonání nakonec naštěstí nedošlo, protože válka skončila. Vladimír Brettl se v roce 1945 zapojil do obnovy skautského hnutí. Přestěhoval se do Strakonic a kromě elektriky a skautingu našel zálibu v plachtění. Nakonec se po rozpadu manželství a na důchod přestěhoval do polorozpadlé chalupy na Buzošné. Okolí jej vnímalo jako podivína, který pečuje o opuštěné psy, jejichž smečka se kolem stavení rychle rozrůstala. V březnu 2003 nešťastnou náhodou uhořel ve svém příbytku. Oheň stavení natolik poničil, že již nemohlo být obnoveno. Zanikla tak poslední chalupa z bývalé osady Buzošná.
K osadě Buzošná se vztahuje jedna ze starých šumavských pověstí. Jednou se skupina žen vypravila podél Losenice z Popelné do Kašperských Hor. Když došly na Buzošnou a chtěly po můstku přejít říčku, najednou zaslechly, jako by kdosi vyškraboval pekařskou díži. Jedna z nich prohlásila, že to vypadá, že si kdosi peče chléb a že by si ho ona dala též. Pak v neustávajícím hovoru pokračovaly v cestě. Když se vracely domů, najednou zjistily, že na můstku přes Losenici, kde před tím zaslechly ony zvuky, leží čerstvě upečený bochník chleba. Upovídaná žena dostala strach, že se jedná o trest za její předchozí rouhání. Přemítala, zda si chléb vzít, či ho nechat ležet. V hlavě jí probíhaly všelijaké představy o Božím trestu za její prostořekost. Nakonec se odhodlala pecen si vzít, a když ho sbírala, pěkně uctivě nahlas poděkovala „Zaplať Pán Bůh“. Doma zjistila, že tak dobrý bílý chléb ještě nikdy nejedla. Lidé nakonec usoudili, že pecen připravila jedna z bájných rusalek, kterými se prý okolí Losenice jen hemžilo. Zda tomu opravdu tak bylo, či zda chléb ztratil nějaký pekař rozvážející své výrobky po okolních vsích, se dnes již nedozvíme.
