Zhůří (Haidl) u Rejštejna

Jedním z příkladů takto zaniklých obcí je Zhůří (Haidl) jižně od Kašperských Hor.

Vesnice vznikla až na přelomu 17. a 18. století, s největší pravděpodobností v souvislosti se sklárnami na Huťské hoře. Další písemné zmínky o ní máme až k roku 1786, i když se vyskytuje již na Müllerově mapě Čech z roku 1720 (pod jménem Haydl).[1]

Její dominantou byla kaple sv. Václava v severní části obce. Zhůří se postupně rozrůstalo a v adresáři obchodní komory z roku 1915 zjišťujeme, že tehdy čítalo 139 obyvatel, z nichž většina se živila hospodařením či prací v lese, ale fungovaly zde i drobné živnosti, například truhlárna Ferdinanda Woldricha v čp. 9.

Mnoho obyvatel bylo členy Deutscher Böhmerwaldbundu či zemědělského spolku Casino.

Po vypuknutí 1. světové války museli mnozí zhůřští muži narukovat do císařské armády. Většina jich byla odvedena k 11. pěšímu pluku do Písku. Devět z nich ve válce padlo.

Při sčítání obyvatelstva v roce 1921 stálo ve Zhůří již 27 čísel popisných. Na podzim 1938 připadla vesnice do záborového pásma a stala se jednou z horských obcí Německa. Obyvatelstvo brzy poznalo hrůzy války, jelikož většina mužů v produktivním věku musela narukovat do Wehrmachtu, aniž by patřili k sympatizantům nacionálního socialismu. Do rodné obce se někteří již nikdy nevrátili.

Počet obyvatel Zhůří poklesl. Po skončení války se stalo opět obcí Československé republiky a většina místního obyvatelstva německé národnosti byla odsunuta. Výjimku tvořilo jen několik jedinců ze smíšených manželství. Ti však ve svých domovech nemohli zůstat a byli tzv. rozptýleni jinam. Do opuštěného Zhůří pak přišla nejprve vlna dosídlenců z Rumunska a Slovenska. Noví obyvatelé zde ale dlouho nevydrželi a po vybydlení stavení většinou zmizeli. Do opuštěné vesnice se posléze nastěhovalo vojsko. V roce 1952 rozhodlo velení Čsl. lidové armády, že zde bude zřízeno radiolokační stanoviště, a přesunula se sem 522. rota 52. radiotechnického praporu Stod protivzdušné obrany státu. Bývalé civilní domy měly sloužit jako maskování a krytí nové vojenské základny vybavené sovětskými radary typu P-20 a P-3a.

Chalupy původního Zhůří se bez údržby postupně měnily v ruiny. Vojsko na počátku 60. let přesunulo kasárna o několik set metrů jihozápadním směrem.

Symbolem postupného zániku obce se stala devastace kaple sv. Václava v roce 1956. Blízko původních domů vyrostla kasárna.

V rozmezí let 1984-1986 se sem ke krytí státní hranice operativně přesunula i pohotovostní vrtulníková letka z 11. vrtulníkového pluku Bory se stroji Mi 24 D. Po událostech v listopadu 1989 ztratila zdejší vojenská základna význam a v roce 1994 armáda areál opustila.

Chátrat tedy začaly i od té doby neudržované vojenské objekty, až byly na podzim roku 2009 srovnány se zemí.

Ve Zhůří existovalo místo, kterému se většina obyvatel raději vyhýbala, jelikož se k němu vztahuje pověst o nechtěném děťátku. Sběratel šumavských pověstí Ondřej Fibich ji získal z vyprávění paní Elfriede Schüselové, rozené Hofmannové. Zmíněné děcko se narodilo jako nemanželské jednomu děvčeti ze vsi. Protože matka o potomka nestála, ukryla novorozeně do dutého pařezu nedaleko vesnice. To samozřejmě bez zaopatření brzy zemřelo. O půlnoci se od té doby z onoho pařezu ozýval žalostný dětský pláč, protože duše nepokřtěného zemřelého miminka nemohla najít klidu. Obyvatelé Zhůří, kteří místo hrůzného činu pojmenovali „Am Pfeiferaubrunn“, k němu velmi neradi chodili a snažili se mu, pokud možno vyhnout.


Osada Plzenec (Pilsenhof)

Mezi Rejštejnem a Malým Kozím Hřbetem stávala osada Plzenec (Pilsenhof).

Poprvé se Pilsenhof objevuje v Deskách zemských v přehledu zboží prodávaného od kašperského panství roku 1584.

Bližší informace o vsi přináší berní rula z roku 1654, kdy je zde (avšak společně s Kozími Hřbety) uváděno 16 usedlých s celkovou výměrou polí 147 strychů.

K vesnici patřily dva mlýny na levém břehu potoka Losenice. Jeden mlel obilné zrno, druhý šrot (Kornmühle, Schrottmühle). Od roku 1848 se začal používat i český ekvivalent názvu obce Plzenec.

Osada v tu dobu sestávala z šesti domů a dvou mlýnů. Postupně se rozrostla až na 13 sídel s počtem obyvatel kolem 80. Kromě zemědělství se některé rodiny živily zpracováváním surovin z lesa a polí.

V novověku se už našly výjimky. Například Johann Wastl z čp. 6a pracoval jako ekonom. Většina obyvatel se hlásila k německé národnosti, ale žilo zde i několik Čechů ve smíšených manželstvích. Například v roce 1921 bydlela v čp. 11 rodina Josefa Röbstöcka, jehož choť Marie byla Češka pocházející ze Zámyšle.

V říjnu 1938 připadl Plzenec do záborového pásma a v průběhu války museli mladí muži po mobilizaci narukovat do německé armády.

Z fronty se nevrátili Heinrich Wastl a Friedrich Wastl (nar. 24. 3. 1912) z čp. 6a, Leo Löffelmann z čp. 7, Hermann Prexl z čp. 10, Franz Prinz z čp. 4 a Franz Knie z čp. 3. Tím se počet obyvatel obce výrazně snížil.

Po skončení války byly všem rodinám na základě Dekretů prezidenta republiky usedlosti zkonfiskovány a většina obyvatel šla do odsunu.

Opuštěnou a vyloupenou osadu přidělil stát od 1. ledna 1949 národnímu podniku Československé státní statky, národní podnik Praha. Objekty nebyly příliš udržovány a postupně chátraly.

 

Mílov u Kašperských Hor

Při prodeji části kašperského panství v roce 1584 se v přehledu prodávaného zboží objevuje i ves Mílov (tehdy Milowo, později Milau).

Další informace o této obci máme z poloviny 17. století, kdy v ní žilo celkem šest rolníků a chalupníků (rolníci Ondřej Jare, Jiřík Weber, byl zde pustý rolnický grunt Paumovský, chalupníci Bartoloměj Glaser, Jakub Holej a Silvestr Gabriel) s celkovou výměrou 68 strychů polí. Postupně se ves zvětšovala.

Na počátku 19. století čítala již 15 domů a žilo v ní 137 obyvatel. Podle stabilního katastru patřilo k Mílovu v polovině 40. let 19. století celkem 176 ha zemědělské půdy (pastvin, polí a luk) a 76 ha lesa.

Z dochovaných historických pramenů dnes víme, že v poslední dekádě 19. století žili v Mílově se svými rodinami v čp. 1 Heinrich Franz a Karl Gerhart, v čp. 2 Rupert Schoedelbauer a Franz Siml, v čp. 3 Josef Matschiner a Johann Wrhel, v čp. 4 Johann Holly, v čp. 5 Johann Schenk a Johann Wastl, v čp. 7 Franz Rendl, v čp. 8 Jakob Woldřich a Wenzel Weber, v čp. 11 Johann Pilsner, v čp. 15 Marie Turnerová a v čp. 18 Josef Pfeifer.

V roce 1915 žilo v Mílově 131 obyvatel německé národnosti.

Fungoval zde hostinec Karla Gerharda, prodej lahvového piva Marie a Wenzela Müllerových, obchod s porcelánovým nádobím Josefa Krejčího (obchod v Mílově založil již jeho otec Vít Krejčí). Po záboru v říjnu 1938 připadl Mílov do Německa.

Po skončení 2. světové války stálo ve vsi 20 čísel popisných, z toho čp. 3 byla obecní pastouška, čp. 14 obecní pazderna (ve stavu zbořeniště) a čp. 19 dřevorubecký domek v majetku města Kašperské Hory.

Drtivá většina obyvatel Mílova šla po válce do odsunu, protože se jich dotkly v úvodu zmíněné Dekrety prezidenta republiky. V roce 1950 tak ves Mílov představoval již jen jediný dům se čtyřmi hlášenými obyvateli a kaplička sv. Jana Nepomuckého.

Po odchodu posledních obyvatel využila čsl. lidová armáda dosud stojící objekty obce coby cvičné terče a od roku 1954 je postupně rozstřílela.

Jako poslední vylétla v roce 1957 do povětří kaplička sv. Jana Nepomuckého. O čtyřicet let později bylo částečně obnoveno obvodové zdivo této drobné sakrální stavby jakožto památník zaniklé šumavské obce Mílov.


Hotěšín (Hutašín) u Kašperských Hor

Součástí správní jednotky obec Červená je i osada Hotěšín (Hoteschin, Chotěšín, Huteschin, Hudaschin, Huttischin).

V některých starších popisech Šumavy (např. Chytilův místopis ČSR) bývala označována pouze jako „skupina chalup“.

Na mapě stabilního katastru z roku 1837 je patrné, že zde stála tři čísla popisná, z toho jeden větší hospodářský dvůr a dvě malá stavení. Zpráv o obyvatelích se mnoho nedochovalo.

V čp. 15 (čp. se počítala společně s obcí Červená, kam Hotěšín správně spadal) žila rodina Neumannova, z níž proslula např. ve 40. letech 19. století výměnkářka Anna Marie, častý „host“ u okresního soudu v Kašperských Horách. Tuto rodinu vůbec provázela smůla. Například v červenci 1907 zemřel ve věku pouhého jednoho měsíce Ludwig Neumann, syn hospodáře Johanna Neumanna. Otec to nesl velice těžce, protože jiného syna a nástupce neměl, takže mu s prací musely pomáhat dcery Marie a Terezie. Zaměstnal proto pacholka Johanna Pilsnera z Nicova. Ostatně rodině Johanna Neumanna patřila po 1. světové válce většina domů v Hotěšíně.

Chalupu čp. 16a pronajímal a žily zde rodiny Wenzla Reischla a Isidora Hoidna. Po tzv. Mnichovské dohodě připadl Hotěšín do záborového pásma a začaly zde platit říšské zákony, což po vypuknutí válečného konfliktu znamenalo i brannou povinnost pro místní muže.

Do Hotěšína se z války nevrátil např. Franz Pfeifer, který padl 9. ledna 1942 na východní frontě, nebo Anton Schädlbauer. Po skončení války byli obyvatelé Hotěšína odsunuti. O osídlení zapadlé osady nebyl příliš velký zájem, takže objekty postupně chátraly a dnes zde najdeme pouze připomínku největšího dvora, Neumannova statku, v dosti dezolátním stavu.

K lesu mezi Hotěšínem a Kaiserhofem se vztahuje stará šumavská pověst připomínaná v knize Gustava Jugbauera Böhmerwald Sagen z roku 1924. Vypráví, že se v těchto místech zjevovalo zvláštní strašidlo. Jednalo se duši jakéhosi lumpa oběšeného v Kašperských Horách, která se toulala lesem, a když potkala nějakého člověka, proměnila se v černého psa a ihned na nebožáka zuřivě zaútočila. Několik rolníků z Hotěšína, Lídlových Dvorů a Kaiserhofu tak údajně utrpělo vážná zranění.

Práce na poli hotěšínského hospodáře Franze Wintera. Zleva: Maria Winter (Hotěšín), Maria Tuschku a Sophie Raab (obě z Mílova), Anna a Marie Pfeifer (matka s dcerou - obě z Hotěšína) 

Buzošná

Jižně od obce Červená ležela při potoku Losenice osada Buzošná (Riesenbach).

Podle Chytilova popisu Čech se opět jednalo o „skupinu chalup“, která vznikla fakticky jako hospodářský komplex s nutným zázemím.

Jako první zde stál mlýn. Ten je doložen až ve 30. letech 19. století na mapě stabilního katastru (1837) a v Sommerově topografickém popisu Čech (1840). Patřil mlynářskému rodu Klostermannů. Vodu na mlýnské kolo přiváděly od jezu vantroky, po kterých se dochovala řada mohutných zděných pilířů. Zajímavostí Klostermannova mlýna v Buzošné je i lednice, kterou nechal mlynář vystavět přímo v toku říčky. Provoz byl velice výdělečný, proto zde postupně vznikly další hospodářské objekty, které využívaly vodní sílu Losenice.

Vedle mlýna to byla ještě pila a sirkárna, ve 30. letech 20. století přibyla hydroelektrárna, kterou provozovala firma Elektrárna Červená, společnost s ručením omezeným. Náhon k turbíně procházel z velké části kanálem pod zemí. Sirkárnu v Buzošné ve 2. polovině 19. století vybudovala horažďovická firma Samuela Kohna. Patrně se však nejednalo o kompletní výrobní linku na zápalky, ale jen o filiálku, která pro mateřskou firmu zhotovovala pouzdra (cylindry) na sirky a jako vedlejší produkt želízka do hoblíků a dřevěný drát. Jejím vedoucím byl Johann Wrhel. Mlýn Karla Klostermanna nesl čp. 20a (domy v Buzošné byly číselně řazeny do správní obce Červená).

V sousedním čp. 20b žil se svojí rodinou rolník Josef Matschiner, potomek zednického mistra Eduarda Matschinera. Z této rodiny dosáhl význačného postavení Theodor Matschiner, který na počátku 20. let 20. století pracoval ve státních diplomatických službách mladé Československé republiky na generálním konzulátu v Terstu. Čp. 33 obývali manželé Leopold a Franziska Gregoriadesovi společně s rodinou Matheuse Peetze. V roce 1921 bylo na Buzošné hlášeno domovským právem 14 obyvatel. Po Mnichovské dohodě na podzim 1938 se Buzošná stala obcí Riesenbach patřící Německu. Protože se všichni její obyvatelé hlásili k německé národnosti, čekal je po válce odsun. Domy osiřely a postupně se rozpadaly.

V posledním domě zbylém z bývalé osady Buzošná žil na konci 20. století Vladimír Brettl (nar. 1924), rodák z Rožmitálu pod Třemšínem. Tento šikovný elektrotechnik a zapálený skaut s přezdívkou Ajagů prošel v životě mnohými peripetiemi. Za 2. světové války se jako mladíček zapojil do odboje. Upravoval lidem rádia tak, aby mohli poslouchat zakázané vysílání z Londýna či Moskvy. Z pokoutně nashromážděných součástek se pokusil sestavit vysílačku. Byl však na konci roku 1944 zatčen klatovským gestapem a následně odsouzen k trestu smrti. K jeho vykonání nakonec naštěstí nedošlo, protože válka skončila. Vladimír Brettl se v roce 1945 zapojil do obnovy skautského hnutí. Přestěhoval se do Strakonic a kromě elektriky a skautingu našel zálibu v plachtění. Nakonec se po rozpadu manželství a na důchod přestěhoval do polorozpadlé chalupy na Buzošné. Okolí jej vnímalo jako podivína, který pečuje o opuštěné psy, jejichž smečka se kolem stavení rychle rozrůstala. V březnu 2003 nešťastnou náhodou uhořel ve svém příbytku. Oheň stavení natolik poničil, že již nemohlo být obnoveno. Zanikla tak poslední chalupa z bývalé osady Buzošná.

K osadě Buzošná se vztahuje jedna ze starých šumavských pověstí. Jednou se skupina žen vypravila podél Losenice z Popelné do Kašperských Hor. Když došly na Buzošnou a chtěly po můstku přejít říčku, najednou zaslechly, jako by kdosi vyškraboval pekařskou díži. Jedna z nich prohlásila, že to vypadá, že si kdosi peče chléb a že by si ho ona dala též. Pak v neustávajícím hovoru pokračovaly v cestě. Když se vracely domů, najednou zjistily, že na můstku přes Losenici, kde před tím zaslechly ony zvuky, leží čerstvě upečený bochník chleba. Upovídaná žena dostala strach, že se jedná o trest za její předchozí rouhání. Přemítala, zda si chléb vzít, či ho nechat ležet. V hlavě jí probíhaly všelijaké představy o Božím trestu za její prostořekost. Nakonec se odhodlala pecen si vzít, a když ho sbírala, pěkně uctivě nahlas poděkovala „Zaplať Pán Bůh“. Doma zjistila, že tak dobrý bílý chléb ještě nikdy nejedla. Lidé nakonec usoudili, že pecen připravila jedna z bájných rusalek, kterými se prý okolí Losenice jen hemžilo. Zda tomu opravdu tak bylo, či zda chléb ztratil nějaký pekař rozvážející své výrobky po okolních vsích, se dnes již nedozvíme.

 

 

Reklama – Google

Reklama

Chata Modrava
Chata Modrava
Klostermannova chata, Modrava
Klostermannova chata, Modrava
AUTOSPOL PLUS spol. s.r.o.
Pivovar LYER Modrava
Pivovar LYER Modrava
Hotel Svatý Tomáš
Hotel Svatý Tomáš
Penzion Modrava
Penzion Modrava
Pension Klose
Boubín
Pension Klose
Penzion Klose
Vánoční stromky, ozdobná klest, okrasné dřeviny, vzrostlé jehličnany, okrasné ploty ze Šumavy.
Nové, dřevem vonící apartmány v náručí přírody. Skvělý zážitek za velmi příjemné ceny. (*I)

Reklama – Google