Železná Ruda vznikla původně jako hutní osada při soutoku Řezné a Železného potoka počátkem 16. století. Tehdy tudy vedla obchodní stezka zvaná Výšinná směrem od Dunaje, údolím Řezné přes dnešní Hofmanky, úbočím Pancíře a dále ke Klatovům. Historie hutní osady se začíná psát prakticky rokem 1569, kdy hrabě Jiří z Gutštejna postupuje hamr a důl na železnou rudu do pronájmu Konrádu Geislerovi a Melicharu Fiedlerovi z Pasova. Ve druhé polovině 17. stol. patřila obec Jindřichu Nothaftovi, který zde založil první sklářskou huť. O území vznikaly často spory. Hranice Českého království a Bavorského království byla vyřešena smluvně až za vlády Marie Terezie v roce 1764. Hranice vyznačená o rok později je ctěna prakticky dodnes. Tak zvaný statek rudský několikrát změnil majitele a postupem doby v průběhu staletí se měnily i přírodní zdroje a podmínky. Tím se také změnila lidská činnost na tomto území.
Utlumena byla těžba a zpracování železné rudy a naopak se rozvíjelo sklářství. Tím začíná druhá, slavnější, etapa rozvoje Železnorudska – výstavba skláren zahájená novým vlastníkem Rudy hrabětem Nothaftem roku 1676. V okolí se nacházelo dřevo i dostatek surovin pro sklářskou výrobu. Místní sklárny vyráběly především tabulové sklo, okenní výplně a zrcadla. Výrobky skláren putovaly do celého světa. Nejen do šumavského sklářství promluvila jména místních majitelů skláren a sklářských rodů: Abele, Hafenbrädl, Loetz, Gerl, Ziegler, Poschinger, Bloch, Gattermayer a další. S koncem 19. stol. ale končí rozmach a sláva zdejších skláren. V severních Čechách i jinde se vyhřívají pece pomocí hnědého uhlí či generátorového plynu a výroba skla v místních podmínkách přestává být rentabilní.  
Šumava je v této době stále bohatá svými lesy, unikátním reliéfem a zdravým životním prostředím a je postupně zpřístupňována jak novými cestami, tak železnicí. V létech 1874–77 byla do Železné Rudy od Plzně vybudována železnice pokračující do Bavorska. Poslední překážkou k otevření železnice bylo vybudování třech tunelů na trati, z nichž největší – pod horou Špičák – byl nejdelším v tehdejším Rakousko-Uhersku a až do roku 2008 i nejdelším tunelem v Čechách. Železnice byla významná pro sousední státy nejen dopravou materiálu, surovin a výrobků, ale i dopravou lidí do těchto tehdy nepříliš známých a odlehlých končin.
Zprovozněním železnice nastává třetí období rozvoje regionu Železnorudska, období turistiky a rekreace, které je rozvíjeno do současnosti. Prvním, kdo správně vytušil turistické a rekreační možnosti tohoto území, byl hospodský z Volyně pan Prokop, který zde po dobu výstavby tunelu pod Špičákem působil jako kantýnský. Po skončení stavby na Špičáku zůstal a poskytoval pohostinské služby prvním turistickým zvědavcům z Plzně a Prahy, kteří sem začali železnicí přijíždět. Rádi sem opakovaně jezdili i velikáni českých dějin jako např. Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický, Eliška Krásnohorská a další. Tak vznikla horní část obce Špičák. Po hotelu Prokop byl postaven honosný hotel Rixi, který dal roku 1890 vystavět pražský architekt Jan Rixi. Brzy se přidaly další penziony a hotely a Špičák se stal oblíbeným rekreačním místem. Otevřením sjezdovek z vrcholu Špičáku v roce 1971 se celá oblast zařadila mezi významná lyžařská střediska v Čechách.

Hojsova Stráž vznikla v 16. století na úpatí Můstku, bývala sídlem jedné z osmi rychet v Královském hvozdu. Dominantou obce je klasicistní kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. Zajímavostí jsou kříže na hřbitově vykované v místním hamru a památkově chráněná barokní fara. V části obce býval i oblíbený pivovar, později rekreační středisko, které je dnes mimo provoz. Nad pivovarem najdete tzv. zámeček (před válkou to byl penzion), který je dnes sídlem lyžařského oddílu Škody Plzeň.
Nedaleko nad údolím Úhlavy s krásnou vyhlídkou na Královský hvozd s Ostrým je roztroušena chatařská obec Brčálník (840 m) s rekreačním areálem Brčálník, kapličkou a ekologickou farmou, obec leží v malebné přírodě pod hřebeny Pancíře a Špičáku. První písemná zmínka o Brčálníku pochází z roku 1569. Již v minulosti bylo toto místo právem zváno Vzdušné lázně pro svou výjimečnost jak z hlediska vzdušných proudů, tak proto, že údolí samo má nejstabilnější klima na celé Šumavě. Brčálník má železniční zastávku a je zelenou turistickou značkou spojen se Špičáckým sedlem a žlutou s hřebenem Pancíře.

Další části Železné Rudy – Debrník a Alžbětín jsou úzce spojené s historií sklářství. Vznikly původně v okolí skláren, v poválečných letech byly přístupné jen na zvláštní povolení. Na Debrníku býval zámeček, který založila roku 1779, jak dokládal nápis nad vchodem do kaple, Marie Alžběta Hafenbrädlová (po ní název osady Alžbětín). Debrnický zámek sloužil po roce 1945 různým účelům. Jeho využití bylo limitováno skutečností, že ležel v hraničním pásmu. To se mu nakonec stalo osudným. Nepomohlo mu ani ocenění uměnovědců, podle nichž to byla jedna z mála dochovaných budov připomínajících světoznámé sklářství, které se v bývalém Královském hvozdu rozvíjelo od konce 15. do začátku 20. století. Přestože byl zachován v relativně dobrém stavu, jednotky pohraniční stráže ho na podzim 1989 bez milosti zlikvidovaly.