Prášily – obec na úpatí hory Ždánidla v blízkosti Prášilského jezera, Poledníku a jezera Laka v nadmořské výšce zhruba devíti set metrů – vznikly v polovině 18. století na území Královského hvozdu. Bohaté a do té doby nedotčené lesy budily zájem sklářských podnikatelů jako možný zdroj levného paliva pro sklářské hutě. Ve 40. letech 18. století koupil od kněžny Mansfeldové Prášilsko Lorenz Gattermayer, který nechal postavit v roce 1749 nedaleko nynějších Prášil první sklářskou huť v této oblasti na výrobu zrcadlového skla. Tím byl dán základ ke vzniku obce. Gattermayer nechal na Prášilsku postavit nejdříve dvě sklárny. Jednu v prostoru nynějších Prášil, druhou takzvanou „dolní“ v prostoru Dolních Ždánidel. Postupně přibývaly další v blízkém okolí – Nová Studnice a Zelená Hora. Prášilské zrcadlové sklo bylo velmi kvalitní a  dokázalo obstojně konkurovat i benátským zrcadlům. Vlivem špatného odbytu skla po sedmileté válce se ale Gattermayer velmi zadlužil a v roce 1763 byl nucen svůj majetek prodat. Novým majitelem se stal hrabě Josef Kinský, který pronajal sklářský provoz Kristianu Ferdinandu Abele, který přišel v roce 1778 z Českého lesa. Za Abelů se prášilské podniky rozrůstaly, přibyly další provozy. Vyráběly se převážně polotovary pro Kinského zrcadlárny v severočeském Sloupu. Prášily tehdy zažily nejvýznamnější etapu svého rozvoje – ročně v obci vyrobili šedesát až sedmdesát tisíc zrcadel. Produkce šla do Prahy, Norimberka, Vídně, Petrohradu i Turecka. V roce 1787 v obci otevřeli jednotřídní školu a o šest let později začali se stavbou kostela. Po sporech mezi Kinským a Abele koupil v roce 1798 celé prášilské panství kníže Schwarzenberg, a tím definitivně skončila éra prášilských hutí. Schwarzenbergy zajímala především otázka zpeněžení dřeva ze šumavských lesů přímým prodejem ve vnitrozemí. V letech 1799 až 1801 byl tedy postaven Vchynicko-tetovský plavební kanál, který umožnil efektivní prodej dřeva do vnitrozemí. Od roku 1815 prášilské sklárny upadaly, výroba skla se nevyplácela a sklárny byly postupně vyhašeny. Do prázdných domků sklářů se nastěhovali dřevorubci a lesní dělníci.
Roku 1819 koupil opuštěné objekty bývalých brusíren Jan Kašpar Eggerth, aby v nich zřídil výrobny ručního papíru. Stejně jako sklářství i papírnictví na Prášilsku dosáhlo celosvětového úspěchu. Prášilský papír byl k vidění na světové výstavě v Londýně a v Paříži. J. K. Eggerth byl za svoji práci oceněn diplomem podepsaným Napoleonem I.
Od roku 1918 však docházelo k pozvolnému hospodářskému úpadku papírenské výroby. Poslední majitelkou papírny byla Marie Eggerthová – Böhmová, která řídila provoz až do 25. května 1933, kdy papírna vyhořela a provoz byl ukončen. V posledních letech své existence se prášilská papírna proslavila tím, že jako poslední v Čechách vyráběla papír ručně vyráběný tradičními způsoby. Na prášilský ruční papír se psalo i v prezidentské kanceláři – T. G. Masaryk jej měl ve velké oblibě. Ruční papír pro grafiku a akvarely zase vyhovoval všestrannému umělci Josefu Váchalovi, který býval od roku 1922 v Prášilech častým hostem. Váchalova družka a žákyně Anna Macková prášilskou papírnu zvěčnila ve svém cyklu velkých barevných dřevorytů.
Poválečný vývoj Prášil byl ztížen zřízením vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda s přísným hraničním režimem. Vojáci Československé lidové armády ostřelovali okolní stavení, ze světa zmizelo několik desítek vesnic, osad a samot na Prášilsku. Uvažovalo se i o likvidaci samotných Prášil, ale k tomu naštěstí nedošlo. V roce 1991 byl zrušen vojenský prostor a Prášily se tak mohly otevřít světu a stát se dnes velmi atraktivní a hojně navštěvovanou obcí v Národním parku Šumava.