První sklářská huť stála v Anníně již v polovině 18. století. O majitelích a sortimentu však dostupné informace uvádějí jen tolik, že byla v roce 1755 vyhasnuta a celých 40 let ležely objekty a zařízení v nečinnosti.
6. února 1796 podal Augustin Müller , purkmistr města Kašperské Hory, žádost, aby mohl na pozemcích svého statku ve Vatěticích u Sušice vybudovat skelnou huť a při ní brusírnu a dílny řezačské a malířské. 15. září téhož roku mu byla povolena rekonstrukce již vyhaslé sklárny v Anníně. Při svém otevření měla sklárna 24 dělníků. Jejím hlavním sortimentem bylo křišťálové sklo, perle a pateříky (skleněné korále k růžencům).
Roku 1803 koupil statek i sklárnu Jakub Wimmer, podnikatel a průmyslník, který nechal zastavit chod pateříkové pece a obratem sklárnu na 5 let pronajal Janu Václavu Fürlingerovi. Za něho bylo hlavní sortimentem sklárny duté a zelené tabulové sklo. Dalším nájemcem byl skelmistr Pavel Meyer. Ten se zasadil o znovuobjevení technologie tzv. rubínového skla, za což obdržel Zlatou medaili císaře Františka II. Pod jeho vedením se huť rozvíjela. Hlavním sortimentem byl zvláštní druh anglického skla, obyčejné sklenice a okenní sklo. Roku 1817 se sklárna dostala do odbytových potíží a byla na 20 let uzavřena.
V roce 1837 najal huť zkušený Jan Lötz. Zasadil se o vybudování nové brusírny a sídla pro nájemce sklárny. Pokračoval ve výrobě dutého zušlechtěného křišťálu. Po dvanácti letech se stávají nájemci sklárny Samuel Bloch, později bratři Blochové, které přerušili tradici umělecké výroby a začali vyrábět zrcadlové sklo na židovská zrcátka.
V roce 1863 se huť dostala do rukou zkušeného skelmistra Josefa Eduarda Schmida. Ten se postaral o prudký rozvoj firmy. Roku 1965 uvedl do provozu náhon zařízení brusírny na vodní energii a páru, následovaly opukávací a brousicí stroje, v roce 1870 změnil otop tavicí pece. Dominantním sortimentem sklárny bylo prvotřídné křišťálové sklo a bylo velmi úspěšné na mezinárodních veletrzích. Eduard Schmid se zasloužil o rozvoj nejen vlastní sklárny, ale i jejího okolí. Zvýšil počet pracovních příležitostí ve sklárně, postavil pro zaměstnance několik obytných domů, železniční most spojující Annín se silnicí na Kašperské Hory, zprovoznil turistický hotel v Anníně, nechal instalovat telefonní síť a vybudoval vlastní hydroelektrárnu, jejíž výkon zajišťoval elektrické osvětlení ve sklárně i v obci.
Po jeho smrti, v roce 1910, se vedení sklárny ujímá jeho zeť František Novotný. Jako první v tehdejším Rakousko-Uhersku aplikuje technologii chemického leštění křišťálového skla. Závod modernizuje elektrifikací pohonu zařízení. Roku 1934 se vedení sklárny ujímá jeho zeť ing. Karel Schell, rodák z Dlouhé Vsi. Ten dokončil projekt elektrifikace sklárny tím, že silný nedostatek palivového dříví vyřešil originálním způsobem elektrotavby skla v peci vlastní konstrukce. Tato technologie byla světovým primátem.
Několik měsíců po skončení 2. světové války byla do sklárny v Anníně dosazena tzv. národní správa. Prvním národním správcem se stal Jaroslav Koucký, jeho nástupcem pan Konrád, který pokračoval v technologii elektrického tavení skla, kterou ještě zdokonalil výstavbou nové pece. Tu však nechává počátkem roku 1948 rozebrat a po únorovém převratu odchází do zahraničí.
Po znárodnění je sklárna v Anníně začleněna do Šumavských skláren národního podniku Lenora. V roce 1951 jsou Šumavské sklárny dále začleněny do národního podniku Český křišťál Chlum u Třeboně. V roce 1965 je provoz Annín přičleněn k monopolnímu uskupení výrobců olovnatého křišťálu Sklárny Bohemia se sídlem v Poděbradech. V této době je provoz Annín těsně spjat se sklárnou v Nižboru a provozem Vimperk. Kvalita zpracování i náročnost sortimentu řadily sklárny v Nižboru i v Anníně mezi špičkové podniky vyrábějící olovnatý křišťál v tehdejším Československu.
1. září 1993 se stal tento bývalý provoz a.s. Sklárny Bohemia Poděbrady majetkem ing. Jiřího Rückla, podáním vítězného privatizačního projektu.
