Husitská revoluce rozdělila obyvatele Pošumaví do dvou proti sobě stojících táborů.
K novému hnutí se od začátku hlásily Klatovy, kde byl vzat útokem klášter dominikánů, později Sušice i Horažďovice, které
byly aktivními členy husitského městského svazu.
Žižkovo dvojí tažení proti Prachaticím vymanilo město z poslušnosti vyšehradskému proboštu a vytvořilo
z něj důležitou husitskou baštu v jihozápadních Čechách. Kromě většiny vladyckého a rytířkého stavu stál
na straně husitů také tehdejší držitel královského hradu Kašperku, nejvyšší mincmistr a Husův přítel Petr Zrmzlík
ze Svojšína, ale také Jan a Menhart z Hradce, kteří nedlouho předtím získali velhartické panství.
Aktivitu Klatovských a Sušických dokládá i zpráva z roku 1419, kdy obyvatelé z těchto měst uposlechli výzev kněze
Václava Korandy a spolu s houfy z Domažlic a Plzně táhli ku Praze, aby tam zabránili případnému přijetí Zikmunda
Lucemburského za českého krále.
Pošumaví dalo husitské revoluci též významné osobnosti. Z tohoto kraje, z městečka Husince,
vzešla jedna z hlavních postav celého hnutí - mistr Jan Hus. Podle názoru historika F. M. Bartoše pocházel
z Kašperských Hor blízký Husův spolupracovník a přítel Jan řečený Kardinál z Reichensteinu, univerzitní mistr,
vyslanec pražské univerzity na kostnickém koncilu, diplomat a přední člen utrakvistické církevní správy.
S Prachaticemi se pojí jméno Křišťana z Prachatic, univerzitního mistra. Několikrát byl zvolen rektorem
a po určitou dobu zastával úřad administrátora církve pod obojí.
Velké husitské bitvy byly svedeny mimo území Šumavy, ale i tak zasáhlo násilí tento kraj.
Z husitské doby se připomínají například šarvátky, které měli mezi sebou Sušičtí a Kašperskohorští.
Po Zikmundově smrti vtrhli prý násilím Sušičtí do kašperskohorských dolů, kde pobrali i železné dveře,
jimiž byly uzavírány jednotlivé štoly. Některé německé pověsti z Kašperskohorska líčí řádění husitských
ozbrojených band v kraji, nebo vítězství kašperskohorských měšťanů a havířů nad husitským houfem v nevelké bitvě na poli
východně od horního města.
Jako tragickou událost zaznamenaly dobové kroniky druhé dobývání Prachatic Žižkou v listopadu 1420.
Tam si jednooký vojevůdce a jeho táboři počínali zvlášť krutě. O této události mimo jiné informoval také diplomat
a literár Eneo Silvio Piccolomini (pozdější papež Pius II.) ve své Historii české:
"Žižka zničil mnohá města věrných. Mezi nimi vyvrátil Prachatice, město vyšehradského probošta,
v němž upálil muže a ženy s dětmi a nemluvňátky a všechny místní kněze uzavřené v kostele." Ve známé
Husitské kronice Vavřince z Březové čteme: "....když dobyli útokem města Prachatic na hranicích bavorských,
ukrutně zahubila krvavá ruka táborská po ulicích sto třicet pět lidí, ubivší je cepy a mečem jako vepře,
a osmdesát pět jich zavřeli v kostelní sakristii, zapálili sudy a slámu a bez všeho milosrdenství ty lidi
upálili. Nehleděli na to, že pokleknuvše na zemi a sepnuvše a pozdvihnuvše ruce k nebi, ze srdce prosili,
aby dali ubohým čas k pokání, a že chtějí učinit všechno, cokoli rozkážou."
|
Ve víru revoluce zůstaly oporou katolické strany německé hornické obce v čele s Kašperskými Horami a z panstva
především Švihovští z Rýzmberka. Již roku 1420 sem přitáhl Jan Žižka z Trocnova a dobyl hrad Rabí a rožmberskou
tvrz Malý Bor u Horažďovic. O rok později byl Žižka při opětovném dobývání Rabí zraněn do druhého oka a úplně oslepl.
Na jihovýchodním cípu Šumavy husitům vzdoroval dobře opevněný Český Krumlov Oldřicha z Rožmberka.