ŠPIČÁK NA ŠUMAVĚ : KRÁLOVÁCI – OBYVATELÉ KRÁLOVSKÉHO HVOZDU

Králováci – obyvatelé Královského Hvozdu

Na rozdíl od starých kronik, hovoří historické prameny o obyvatelích Královského Hvozdu teprve ve 14. stol. V roce 1314 dostávají od královny Elišky Přemyslovny, manželky Jana Lucemburského, první výsady, které z nich učinily svobodné poddané s právem vlastní samosprávy. Byli formálně podřízeni přímo králi, proto byli označováni jako Králováci. Historicky Královský hvozd označoval právně samostatné pohraniční území při česko-bavorské hranici od osady Svatá Kateřina na západě až po hranice českého státu s Pasovským biskupstvím (poblíž pramene Vltavy) na východě.

Záhy následovala i další privilegia - jednalo se o právo lovu a rybolovu, vaření piva, pálení kořalky apod. Kromě toho se mohli volně ženit, věnovat řemeslu, koupit a směňovat mezi sebou pozemky. Tato privilegia, obdržená podle starých pamětí za služby panovníkovi, byla však stanovena pouze ústně.

Teprve roku 1617 získali Králováci první písemné potvrzení svých práv. Od té doby si nechávali (podobně jako Chodové) svá práva potvrzovat od každého panovníka, který nastoupil na český trůn.

Na počátku 17. stol. prožíval Královský hvozd novou kapitolu svých dějin. Začala totiž nová vlna kolonizace šumavského pralesa, především vyšších horských poloh. Noví osadníci, přicházející především z Rakouska a Bavorska, dosídlili zároveň oblasti, vylidněné v důsledku třicetileté války. Tuto skutečnost podpořily také politické poměry v zemi, které po roce 1620 přivádí do Čech cizí, především německy mluvící šlechtu. Vytváří se tak protiklad mezi českou podhorskou oblastí a jazykově německým horským pásmem. Tyto národnostní poměry, které se udržely až do 20. století, však nehrály v tehdejší společnosti zásadní roli.

Díky svým privilegiím si převážně německy mluvící Králováci udrželi samostatné postavení s řadou svobod i po třicetileté válce. Nestali se běžnými robotujícími poddanými, jak tomu bylo na okolních panstvích. I nadále se nazývali „královskými svobodnými sedláky“ – „künische Freibauern“ a na své postavení byli patřičně hrdí. To také vyjadřovalo jejich heslo: „Niemands Herr und niemands Knecht, das ist künisch Bauernrecht“ (Ničí pán a ničí sluha, to je právo králováckých sedláků). Tento právní stav ukončilo období po roce 1848, kdy došlo k zrušení roboty a poddanství a Královský Hvozd jako správní území přestal existovat. Z královských poddaných se tak stali svobodní občané v dnešním slova smyslu. Tato změna však byla Králováky přijata s nelibostí - ukončila totiž jejich výjimečné postavení a pocit nadřazenosti nad jejich sousedy. Od této doby byli normálními obyvateli rakouského státu.

Hlavním zdrojem obživy Králováků bylo sklářství, těžba a zpracování dřeva, zpracování železné rudy, výroba papíru nebo chov dobytka. Pro svou vlastní obživu zakládali v horských oblastech zemědělské usedlosti. Obydlí sedláků se nacházela zpravidla uprostřed těchto pozemků. Kolem nich vznikaly postupně domky chalupníků – bezzemků, kteří pro sedláky pracovali. Tento ráz krajiny si Šumava uchovala až do konce 2. světové války.

Na rozdíl od zpracování dřeva, které bylo zdrojem obživy obyvatel po celém Královském Hvozdu, byly další činnosti vázány na naleziště surovin. Bylo tomu tak zejména v případě hamernictví, které bylo závislé na nalezištích železné rudy. Na králováckém území se hamernictví koncentrovalo především do údolí Úhlavy na území rychty Hamry, jejíž název byl od této činnosti odvozen.

Asi nejtypičtějším zaměstnáním Králováků bylo sklářství. Toto odvětví vyžadovalo vedle hojných nalezišť křemene enormní množství dřeva. První sklářští mistři přicházeli na Šumavu po roce 1400 z Bavorska přes Svatou Kateřinu, proto se první sklárny v Hvozdu objevily na jeho západní straně. Centrem této činnosti byla až do 20. stol především Javorná. Další významnou sklářskou oblastí bylo Železnorudsko a údolí Otavy pod Kašperskými Horami. Význam šumavského sklářství je nepřehlédnutelný – ze všech hutí, které v Čechách v 18. a 19. stol. pracovaly, jich byla polovina na území Královského Hvozdu.