V roce 1798 koupil kníže Schwarzenberg od hraběte Kinského Prášilské panství (kam Modrava patřila), aby využil bohatství dřeva ze zdejších rozsáhlých lesů. Dřevo z pomalu rostoucích šumavských smrků se vyznačovalo zvláštní vlastností – rezonancí (ozvučností), čímž bylo vhodné na výrobu rezonančních desek na stavbu hudebních nástrojů. Toho využil podnikatel Franz Bienert (narozen 4. 2. 1788 v Horní Chřibské) a roku 1827 zakoupil od majitele panství Josefa Schwarzenberga starší pilu stojící na levém břehu Roklanského potoka v Modravě, kterou přestavěl na vhodný tovární objekt na výrobu rezonančních desek. S pilou koupil vedlejší lovecké sídlo Schwarzenbergů.
V roce 1832 získal Franz Bienert císařské privilegium pro výhradní výrobu ozvučného dřeva na dobu deseti let, další pak pro zlepšený postup výroby a samostatné privilegium pro výrobu řešetových lubů. Počáteční spotřeba dřeva činila 500 kubických metrů  ročně, později kolem 1000 kubických metrů  ročně. Výrobní postup byl následující: dřevo se kácelo v zimě, rozštípalo se, na jaře se několik týdnů máčelo, sušilo se a štípalo na strunné nástroje či se řezaly desky pro klavíry. Znovu se čtyři týdny máčelo, sušilo a bělilo na slunci. Vyváželo se do celé Evropy a Ameriky.
V roce 1855 zřídil Bienert další podobnou provozovnu ve Stožci. V Modravě touto dobou zaměstnával na pile a v lese 50–100 lidí. Platnost privilegií byla po dvou letech prodlužována až do jeho smrti (1. 2. 1866), kdy převzala vedení obou závodů jeho manželka. Výroba však vzhledem k velké konkurenci klesala a po vichřici z roku 1870, která zničila mnoho starých porostů, paní Bienertová továrnu roku 1871 prodala Schwarzenbergovi. Ten celou výrobu roku 1880 převedl do Stožce.
Objekty jsou v současné době registrovány Státním památkovým ústavem jako nemovité kulturní památky.