KAŠPERSKĚ HORY A OKOLÍ : ŠUMAVSKÉ LESY VŽDY DÁVALY LIDEM PRÁCI

Czech • Deutsch • English

Šumavské lesy vždy dávaly lidem práci

Šumavské lesy jsou už jenom pouhým zbytkem pohraničního pralesa od nepaměti nazývaného Královský hvozd. Celý tento kraj má velkou lesnickou a mysliveckou tradici, jak o tom svědčí nejen literární díla, některé místní názvy, ale také dochované písemné zprávy zejména ve státních oblastních archivech v Českém Krumlově a v Klatovech. Lesní porosty rozkládající se při státních hranicích měly význam pro obranu země.

Šumavské lesnictví prošlo několika výraznými etapami vývoje ovlivněnými postupem kolonizace krajiny i vlastnickými změnami. Lesy náležely zprvu jen králi, šlechtě a církvi a měly funkce lovišť. Časté bylo kácení a klučení rozsáhlých lesních ploch pro získání zemědělské půdy. Později tu existovaly ještě lesy městské, obecní i soukromé.

Spotřeba dřeva rostla úměrně s rozvojem měst, dolů, hutí, skláren i větších staveb. Postupně se dříví stávalo cennou surovinou, což vedlo ke zvýšenému zájmu o hospodaření v lesích a vydávání prvních lesnických předpisů. Zdroje dřeva byly u měst vyčerpány, a proto se dřevaři stěhovali hlouběji do lesů, čímž přispěli v 18. a 19. století k urychlení postupu novodobé kolonizace. V té době tu vznikaly dřevařské osady, často ve vysokých polohách Šumavy (například 1720 Srní, 1800 Filipova Huť, 1832 Lenora). V 18. století škodu v lesích způsobovalo pasení dobytka, vypalování lesa a vysekávání mezí, ale také menší zájem o myslivost, což způsobovalo, že hladovějící zvěř činila škody v porostech.

Nevhodným hospodařením se měnila i původní skladba dřevin v porostech, mizel buk a dub a převládalo více čistých porostů smrku i jedle, v nižších polohách borovice. Tím se porušila rovnováha v lese, což vedlo k rozsáhlým kalamitám s nedozírnými škodami. Velké větrné kalamity v letech 1868 až 1890 zničily rozsáhlé lesní plochy zejména na střední Šumavě. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo včas zpracovat velké množství kalamitního dříví, následovaly další kalamity z rozšíření kůrovce. "Zlatý brouček" přinesl sice obyvatelům Šumavy dobře placené zaměstnání při zpracování a odvozu kalamitního dříví, i vysoké zisky majitelům lesů, ale po vytěžení několika milionů kubíků dřeva přišla nezaměstnanost, vedoucí k emigraci nejenom do Rakouska, ale i do Ameriky.Tuto situaci zachytil detailně ve svých dílech spisovatel Šumavy Karel Klostermann.

K dopravě dříví se používalo saní, volských a koňských potahů, ale i vodních toků. O plavení dřeva na Otavě je první zpráva již z roku 1584. Dříví se po Otavě plavilo od Čeňkovy Pily za příznivých podmínek vory. Vaziště bývala nad Rejštejnem, u Dlouhé Vsi a na dalších místech. Na Vltavě začínala plavba u Chlumu jižně od Volar. Některé toky se však v horních úsecích pro plavení dřeva nehodily pro své balvanité dno a velký spád - jako Vltava u Čertovy stěny nebo Vydra. To bylo důvodem pro budování plavebních kanálů. Schwarzenberský kanál v lesích u Plešného jezera vystavěný v letech 1789 až 1791 a 1821 až 1822 podle projektů inženýra Josefa Rosenauera (1735 až 1804) byl původně 45 kilometrů dlouhý a spojoval povodí Vltavy s povodím Dunaje. Rosenauer projektoval také Vchynicko-tetovský plavební kanál v oblasti řek Vydry a Křemelné, zřízený v letech 1799 až 1800. Vývoj další těžby ovlivnila postupně výstavba železnic.

Počátek 20. století přinesl snahy o zlepšení hospodaření v šumavských lesích na základě vědeckých poznatků. Těžkou dřevorubeckou práci ulehčovala nová mechanizace. V souvislosti se současným zařazením velké části Šumavy do národního parku přestávají být šumavské lesy jen zdrojem dřevní suroviny a nabývají také nové funkce.

Bohatství dřeva za šumavských lesů dávalo nejrůznější možnosti zpracování dřeva. Značné množství dřeva zhodnocovali dělníci na pilách, zvláště po přírodních pohromách v 70. letech 19. století. Dřevěné zboží se vyrábělo především podomácku, kdy dřevorubci nemohli v plné míře pracovat v lese. Například v okolí Kašperských Hor a Stach vznikaly ručně dřeváky, šindele, cvočky, zátky, loubky, soustružená pouzdra, kartáčová prkénka a podobně. V některých místech měla tradici také výroba hraček. Zvláštními hoblíky se hobloval dřevěný drát - dlouhá tenká dřívka podobná špejlím, která měla využití při výrobě rolet do oken. Podobným způsobem se zhotovovala zápalková dřívka v sirkárnách. Nejznámějším sirkařským podnikem byla od roku 1840 továrna Bernarda Fürtha v Sušici, která v roce 1903 přešla do akciové společnosti Solo. Další sirkárny pracovaly v Kašperských Horách, Dlouhé Vsi, Husinci, Prachaticích a Vimperku.

Ozvučné - rezonanční - dřevo k výrobě hudebních nástrojů zpracovávali řemeslníci už od roku 1812 v továrně v Modravě. Příprava ozvučeného dřeva se rozšířila v polovině 19. století i do Kvildy a do Strážného. K podpoře místní dřevařské výroby vznikaly na Šumavě v 19. století odborné dřevařské školy - ve Volarech a v Kašperských Horách. Také v Prášilech působila dlouhou dobu řezbářská škola a dílna. Z tradic těchto ústavů vychází průmyslová škola ve Volyni, která existuje dodnes. Významnější dřevozpracující podniky lze dnes nalézt ve Volarech, Prachaticích, Kašperských Horách, Dlouhé Vsi a v Sušici.

PhDr. Vladimír Horpeniak, Muzeum Šumavy


Připravuje: Informační server ŠumavaNet.CZ ve spolupráci s Městským úřadem Kašperské Hory
Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ