O Ptačím králi

     Mikuláš s Matějem seděli na břehu rybníka a pozorovali volavku, jak si na rákosovém ostrůvku staví hnízdo. Vůbec s prací nespěchala. Sledovali ji už několikátý den a dílo nijak zvlášť nepokročilo. Naopak, zdálo se jim, že volavka ustává ve své činnosti, kdykoli je vidí. Zastaví se a pohlédne na ně.
    „Podívej, jak na nás ta volavka kouká,“ upozornil Matěj Mikuláše, „zdá se mi, jako by nám chtěla něco říct!“
    „Rozumět její řeči, to by bylo…“ zasnil se Mikuláš. „Ale koukni,dneska se dívá tak nějak zvláštně, já to neumím vyjádřit. Co myslíš, Matěji, co kdybychom zašli za dědečkem Lampářem, třeba by věděl co s tím.“
    „To je nápad, jdeme za ním hned!“
    Dědeček Lampář kluky vyslechl a pravil: „To není vůbec nemožné. Zkuste to, rozmlouvat s ní ve své mysli.“
    „Ale jak?“ vyzvídali kluci.
    „Inu, musíte se úplně ztišit. Až budete zase sedět na břehu, přestaňte si povídat, ani se nepohněte, podívejte se volavce do očí a v duchu se jí zeptejte, jestli ona od vás něco chce.“
    „Myslíš, že to dokážeme?“ otázal se Matěj.
    „Jasně, pojď, vyzkoušíme to!“
    A běželi zpátky k rybníku.
    Volavka jako by už na ně čekala.
    Když se blížili ke břehu, zpomalili a docela tichounce, bez hlesu, se posadili do trávy. Zadívali se dlouze na volavku a položili jí otázku, jen tak, jak říkal Lampář; v duchu.
    „Co nám chceš?“
    A volavka odpověděla!
    „Potřebuji vaši pomoc! Nemohu dostavět hnízdo a snést vajíčka. Můj druh byl chycen do sítě, kterou za orobincovým porostem nastražil zlý muž. Nevím, kdo to byl, ale odnesl mého druha s sebou někam pryč. Od té doby na něj čekám, ale nevrací se. Mám o něj veliký strach.
   Chodíte se sem na mě dívat a já myslím, že jste laskaví a dobří. Cítím, že mi můžete pomoci!“
    Kluci úžasem otevřeli pusinky!
    Nejen že volavce rozuměli, ale to, co jim řekla, je ohromilo!
    „Jak bychom ti my dva mohli pomoci?“ vyslali k volavce myšlenku.
    „Byl to člověk, kdo odnesl mého druha. A vy jste také lidé, i když maličcí. Jen vy to dokážete!“
    Napadl je opět dědeček Lampář.
    „Počkej tedy chvíli, my se poradíme s dědečkem a pak se zase vrátíme!“ odpověděli; už jim to šlo docela snadno.
    Pozpátku, pomalinku, aby volavku nevyplašili, vycouvali do křoví u rybníka a pak se úprkem, co jim nohy stačily, rozběhli znovu k Lampářovi.
    Vběhli mu rovnou do dveří, ani nezaklepali.
    „Ale, ale, copak hoří?“ usmál se na ně dědeček, který podřimoval v křesílku a kluci jej vyrušili ze snění.
    Ale, dočista nic se na ně nezlobil. Měl vždycky pochopení pro své malé kamarády.
    „Dědečku, dědečku, mluvili jsme s volavkou!“ vyhrkl Mikuláš.
    „Tak vidíte, že to jde,“ pravil Lampář; ještě chtěl něco dodat, ale oba kluci mu o překot začali vyprávět, co jim volavka pověděla.
    Dědeček pokýval bělovlasou hlavou: „To i já se budu muset poradit. Třeba skřítci budou vědět.“
    „A můžeš se s nimi poradit teď hned, dědečku?“ přemlouval jej Matěj. „Víš, slíbili jsme volavce, že se ještě vrátíme.“
    „Tak počkejte. Sedněte si tamhle na gauč,“ ukázal dědeček, „a ani se nepohněte!“
    Kluci okamžitě splnili jeho příkaz a už jen tiše přihlíželi.
    Dědeček Lampář přistoupil ke starým kyvadlovým hodinám a zlehýnka na ně zaťukal prstem. Kyvadlo se zastavilo a zpoza něj vykoukla nejprve malá hnědá čepička a pak uviděli poprvé skřítka na vlastní oči. Byl přesně takový, jak jim dědeček Lampář ve svých pohádkách skřítky popisoval. Veliký asi jako ukazováček, pusu od ucha k uchu, velká očička, drobet odstávající ouška vykukovala zpod čepičky spolu se střapatými neposlušnými vlásky a krátké nožičky vězely v obrovitých špičatých botičkách.
    „Copak si přeješ, dědečku Lampáři,“ říkalo to stvořeníčko. „Zrovna jsem spal, víš, že si obvykle povídáme až večer,“ podotkl trochu mrzutě skřítek z hodin.
    „Volavka potřebuje pomoci. Někdo jí odnesl druha a ona bez něj nemůže dostavět hnízdo. Co myslíš, dalo by se s tím něco udělat?“ zeptal se dědeček.
    „A kde k tomu došlo?“ otázal se skřítek s očividným zájmem. Už se mu nechtělo spát.
    „Prý někde u orobinců za rybníkem.“
    „Tak pojďme, to se musíme zeptat orobincových skřítků.“
    „Že mě to hned nenapadlo!“ Dědeček natáhl ruku, skřítek po ní důstojně odkráčel do Lampářovy náprsní kapsy, tam se uvelebil, Lampář pokynul klukům a vyrazili k rybníku.

    Na listech orobince se houpali a lenošili skřítkové, poskakovali z lupínku na lupínek, smáli se a výskali, občas sice některý sklouzl do bahnité mělčiny na kraji rybníka, ale vůbec jim to nevadilo, naopak, o to větší byla legrace.
    Ale teď vážně. Děd Lampář, kluci i skřítek z hodin, kteří za nimi přišli, potřebovali jejich radu, a tudíž vážný přístup k věci.
    Sesedli se na jednom velkém lupenu orobince a rokovali: „To se ví, že o tom víme; je to starý bohatý podivín, který chytá ptáky!“
    „On si totiž namlouvá, že je Ptačí král,“ připomněl nejstarší z orobincových skřítků. „Dobře ho známe; chytá ptáky a zavírá je do klecí. Nutí je, aby mu zpívali. Někteří ptáci chvíli zpívají, věří tomu, že když mu zazpívají nejkrásnější píseň, propustí je ze zajetí a oni se budou moci vrátit do svých hnízd. Domů. Ale ten muž nemá jediné pomyšlení na to, že by některého z ptáků pustil. Chce vlastnit, chce vládnout. A diví se tomu, že jej ptáci v klecích neposlouchají, že mu nezpívají, že mlčí.
    Nicméně stále chytá ptáky a domnívá se, že mu jednou zazpívají podle jeho přání.“
    „A kde žije ten Ptačí král?“ otázal se dědeček Lampář.
    „Někde ve slatích, za močálem. Přesně to nikdo z nás neví.“
    „Slatě jsou nebezpečné,“ odtušil dědeček „Ví někdo z vás, kudy se jimi dá projít, aniž by člověka močál pohltil?“
    „Ó, ano, skřítek ze slatí ví, kudy vedou suché cestičky.“
    „A kde ho najdeme?“ ptal se dědeček, zatímco kluci byli úplně zticha, dbalí dědečkova příkazu; mlčet a jen sledovat, co se děje.
    „Abychom to nezdržovali; skřítka ze slatí zavoláme, jakmile si to budete přát.“
    A tak jej zavolali.
    Úctyhodný skřítek se zjevil v okamžiku, kdy svou prosbu vyslovili.
    „Znám toho podivného muže, co chytá ptáky do sítí. Bydlí uprostřed Tříjezerní slati, má tam svůj hrad,“ promluvil poté, co mu ostatní sdělili, co že po něm žádají.
    „Dokonce hrad, tedy je to šlechtic?“ podivil se jeden z orobincových skřítků.
    „Ale vůbec ne, žádný šlechtic. Je to pomatenec, hraje si na krále, cosi si nalhává a jenom krade ptáky. Vězní je ve zlatých klecích a chce po nich, aby zpívali, jak on poručí.“
    „A kdo je schopen to změnit?“ vstoupil mu do řeči dědeček Lampář.
    „Tihle dva kluci,“ řekl stařičký skřítek ze slatí, „pokud k tomu budou mít dost odvahy.“
    Mikuláš s Matějem na sebe pohlédli, aniž by řekli jediné slovo. Naučili se to vlastně s volavkou. V duchu se dá hovořit. A tak takhle mluvili i spolu, aniž by otevřeli ústa.
    „Jdem do toho, Mikulko?“ ptal se Matěj.
    „Jdem!“ odpověděl Mikuláš; poté statečně vystoupil a přede všemi řekl: „Já si myslím, že bychom měli nalézt útočiště Ptačího krále a vysvobodit nejen druha volavky, ale i ostatní ptáčky, které vězní.“
    Mrkli na sebe a už bylo zřejmé, že jsou připraveni na záchranu ptáků a volavčina milého. Copak to se dělá, zavírat divoké ptáky do klecí?!
    Všichni byli pohoršeni a rozhodli se, že tomu učiní konečně přítrž, že udělají cokoli, aby se volavka dočkala svého druha, a ostatní ptáčci, aby žili svobodně podle svých vlastních představ. A ne v zajetí a útisku.
    Přestože se to zdálo být příjemné a snadné. Ptáci v klecích dostávali pravidelně najíst i napít a nemuseli se o nic starat. Podivín, který si říkal Ptačí král, jim zabezpečil pohodlné živobytí, chtěl jen po nich, aby mu zpívali tak, jak si on přeje.
    Jenomže oni nemohli zazpívat. Skrze mříže klecí, které je tak svazovaly, to prostě nešlo.
    Ptačí král byl velice nespokojen.
    „Když unesl druha volavky, nutil toho velkého šedého ptáka, aby mu nejen zpíval, ale i rozezpíval ostatní ptáky v klecích,“ povídal jim cestou skřítek ze slatí.
    „Ale to je přece nemožné! Jak by mohli ptáci zpívat, jsou-li uvěznění?“ stále vrtalo hlavou dědu Lampáři. „A volavka navíc nijak zvláštně nezpívá, proč se ten muž domnívá, že právě ona rozezpívá ostatní ptáky?“
    „On to zkrátka stále zkouší.“

    Přemýšleli, jak volavku vysvobodit, a šli a šli a šli.
    Rozsáhlé polštáře vřesu lemovaly nachovou záplavou slať.
    Skřítek, který pocházel právě odtud, jim ukazoval cestu, kudy se mají dát, aby je bažina nestáhla do své bezedné hlubiny.
    Rašeliníky, brusinky, růžová vachta i přesličky a žluté bublinatky, všechny ty rostlinky neznámých jmen, na něž je skřítek ze slatí upozorňoval, tvořily kolem nich pestrobarevný, ale zrádný koberec. Neboť pod ním se skrýval močál.

    Kluci už měli hlad a žízeň; dědeček jim dal k snědku pár oříšků, co měl v kapse, a skřítek jim ukázal pramen, z něhož se mohou napít.
    Trvalo to opravdu velmi dlouho.
    Po vysilujícím pochodu spatřili nedaleko před sebou  pozoruhodné stavení. To stavení vypadalo jako hrad či zámek, jenž byl obrostlý mechem a lišejníkem a také zakrslými břízkami pokroucenými do bizarních tvarů.
    Zábělníky právě otvíraly své purpurové kalichy a zdálky to působilo dojmem, jako by v okolí zámku hořelo.
    „Opatrně, tamhle mezi ďáblíkem bahenním a tučnicí je poslední úsek naší cesty. Tudy ještě projdeme suchou nohou,“ ukázal prstíčkem skřítek ze slatí.
   
    Dubová vrata zámku byla otevřená.
    „Tak, jak?“ zašeptal děd Lampář. „Co učiníme?“
    „Pojďme dovnitř!“ odvážně navrhl Mikuláš.
    Vešli do rozlehlého sálu a už je uviděli. Všude kolem visely nebo stály na sloupovitých podstavcích zlaté klece nejrůznějších tvarů. Ty klece byly plné rozličných druhů ptactva. Ptáci však byli neuvěřitelně smutní, a protože Mikuláš s Matějem rozuměli ptačí řeči, zaslechli, jak naříkají a volají po svobodě.
    Z protějších dveří na konci sálu vyšel muž v kožené vestičce, na hlavě měl korunu ze svízele, která mu spínala dlouhé rozcuchané vlasy.
    „Vítám vás,“ pravil, „Přišli jste se podívat na mé bohatství? Málokdy sem návštěvy zavítají. Pohleďte!“ Ukazoval kolem sebe. „Jsem nejbohatší král na světě, neboť vlastním tyto vzácné ptáky,“ nehorázně se chlubil. „Jsem totiž Ptačí král!
    Hleďte, toto je ledňáček od Stříbrné řeky Úhlavy a toto třeba je bukač a tady potápka od Zlaté řeky Pstružné; tamto je černý čáp, zde koliha, tamhle straka z Hůrky, ale i malé ptáčky tu mám; pěnice, drozd, skřivan, brhlík, zvonek.. A také dravci, ti jsou ve vedlejším sále. Tam v té velké kleci: sokol, tamto jestřáb a tam dokonce orel mořský. A toto je můj nejnovější kousek: volavka popelavá.“ Rozprávěl, předváděl.
    Kluci mlčeli. Přistoupili k volavce: „Přišli jsme pro tebe, tvá družka tě postrádá,“ promluvili k němu ptačí řečí.
    Smutný pták zvedl hlavu na esovitě stočeném dlouhém krku a zpozorněl : „Jak to, že znáte ptačí řeč?!“
    „To dědeček Lampář nás ji naučil.“
    Zatím Lampář hovořil k Ptačímu králi: „Poslyš, tihle dva chlapci umí hovořit s ptáky,“ zeptej se jich, proč tví ptáci nezpívají.“
    Krále to zaujalo: „Opravdu? To přece lidé neumějí,“ zapochyboval.
    „Ale oni ano.“
    Ptačí král přistoupil k hochům: „Co říká ta volavka?“
    „Chce domů, ke své družce!“ prozradil mu Matěj.
    Král se zachmuřil: „A co třeba můj orlovec říční, to je jeden z nejvzácnějších kousků, které vlastním.“
    „Můj a vlastním!“ rozčilil se Mikuláš a bez bázně pokračoval: „Copak neumíš nic jiného? Vlastnit a vládnout? Vždyť ty jsi v podstatě úplně chudý, králi, víš to?“
    Král se zachmuřil ještě víc a neodpověděl.
    „Propusť všechny ty ptáky a oni ti zazpívají, právě nám to sdělili.“
    „To by bylo krásné,“ vzdychl král, „ale co potom? Odletí a já zůstanu sám. Beze zpěvu.“
    „Ale takhle jsi také bez zpěvu, a jestli máš v sobě kousek svědomí, musí tě přece nutně trápit pomyšlení, že těm krásným tvorům ubližuješ!“ naléhal Mikuláš.
    „Pusť je, prosím!“ přidal se Matěj a navrhl: „My tě za to naučíme ptačí řeč!“
    „To byste pro mě udělali? Víte, nikdy jsem nikoho neměl, žádné kamarády, tohle je opravdu ušlechtilá nabídka!“ začal přemítat ten podivínský král.
    „Jistě, a zavedeme tě k rybníku a tam můžeš volavky pozorovat a povídat si s nimi. K řekám budeš chodit na procházku a poslouchat zpěv i těch ostatních ptáčků. Bude ti veseleji a už se nebudeš cítit tak osaměle.“
    A když se přidal i dědeček Lampář a nabídl mu, že jej naučí chytat ryby a vezme ho též do hospůdky Pod Branou, bylo vidět, že už jej zviklali a že se vážně rozhoduje.
    „Tak, dělej, otevři dvířka těch klecí!“ vyzval jej Mikuláš.
    Král sáhl zdráhavě k opasku pro velký svazek klíčů a otevřel první klec.
    Pak rozdal klíče i klukům a dědečkovi a postupně odemkli všechny klece.
    Ptáci byli tak užaslí tou proměnou, že si ani netroufali vyjít ven.
    Matěj jim pověděl ptačí řečí: „Máte svobodu, smíte domů! Ale ještě, prosím, Ptačímu králi zazpívejte!“
    Ptáci mu tuze rádi vyhověli. A zpívali a zpívali a v tom zpěvu byla slyšet radost ze znovunabyté svobody.
    Král byl nadšen: „Ani jsem netušil, že umějí takto zpívat!“
    „To je zpěv volnosti,“ usmál se děd Lampář. Všichni byli okouzleni tím zpěvem.
    Pak se ptáci rozlétli do všech stran, splývavé peří na křídlech se zatřpytilo ve slunci a zmizeli.
    „Už je neuvidím?“ posteskl si přece jen ještě trochu zklamaně Ptačí král.
    „Ale uvidíš, vždyť jsme ti říkali. A chytat budeš už jen ryby. Ptáky nikdy, rozumíš, to se nedělá!“
    „Hm,“ přikývl zahanbeně král a vykročil s nimi na zpáteční cestu. Už se těšil na rybník, kde konečně volavky dostavějí hnízdo, a také na všechny ty zážitky, co mu kluci s Lampářem přislíbili.

    Když se vrátili, orobincoví skřítkové si právě balili batůžky.
    „Kam se chystáte?“ ptali se jich kluci.
    „Kamarádi z lomu za městem nás pozvali na Barvínkovou slavnost. Pojďte s námi!“
    „A to nás jako proměníte na skřítky?“
    „Ó, ne, to bychom mohli špatně dopadnout! Jen si vzpomeňte na Jakuba a Ondřeje. Zůstanete, jací jste, lehnete si do trávy a budete se tiše dívat, ano?“
    A kluci to že ano, rádi, protože skřítčí slavnost; to tedy ještě nezažili! A tak šli s nimi.

    V lomu za městem se skřítci rozhodli uspořádat Barvínkovou slavnost na počest květinek barvínku, který se letos rozrostl po okolí v nebývalém množství a kráse.
    Oni totiž skřítci velmi rádi slaví, a to při kdejaké příležitosti.
    Kdysi dávno, když se zrodili úplně první skřítci, řekl jim táta Den a máma Noc: Život po vás chce, abyste se radovali. A to si skřítci dobře pamatují a předávají si tuto moudrost jeden druhému po celý čas. Jen lidé na to ještě nepřišli.
    Matěj a Mikuláš i s dědečkem leželi v trávě za mezičkou a dívali se a poslouchali, co si skřítci povídají.
    Tamhle zrovna jeden druhému říká: „Představ si, až na to také lidé jednou přijdou. To bude radosti po celém světě!“ Přiťukli si barvínkovým vínem. „Úplně to vidím; všichni generálové jsou ve vrátnici!“ Mikuláš si musel v té chvíli přidržet pusu, aby se nesmál.    „Střídají se tam ve službě, v zelených košilkách, ale už bez sáček s hvězdičkami a šňůrkami a nablýskanými knoflíky. Války skončily. Vrátnice slouží jako vchod do veliké budovy a pak do dvora, kde je skladiště nepotřebných věcí. Odkládají se zde především zbraně. Házejí je do obrovských beden, zasypávají hlínou a na jaře z nich vyrostou pestré květinky.
    Zbraně už nikdy nebudou lidé potřebovat, neboť přijdou na to, že slavit a oslavovat Život a radovat se je daleko hezčí a prospěšnější, než se navzájem pobíjet.“
    „A příjemnější,“ opáčil ten druhý. „Ale opravdu všichni? Co se stane s těmi, kteří s tím nebudou souhlasit?“ namítl.
    „Promění se na ještěrky a po zbytek života se budou už jen bát o svůj ocásek!“ rozesmál se první skřítek a smáli se oba tak, že spadli se židliček pod barvínkovými slunečníčky. Smáli se, až se za bříška popadali.
    Kluci se také smáli, a tak je dědeček odvedl o kus dál, aby skřítky nerušili. Jen jim ještě zamávali na rozloučenou a kráčeli k městu.
    Děd je vzal za ruce: „Ti skřítci měli velkou pravdu, zapamatujte si, co říkali.
    Lidem to však asi bude trvat ještě dost dlouho, než se naučí žít tak, jak si ti dva skřítci představovali. Než vůbec připustí, že skřítci existují a že by se od nich mohli mnohému dobrému přiučit.
    Stačí přece lehnout si do trávy a dívat se a naslouchat.
    Jenže lidé jsou jako ten Ptačí král. Chtějí vlastnit a vládnout.“
    „Však oni na to jednou přijdou,“ mínili kluci, „jako Ptačí král.“
    A to už se blížili k městu. Za věžemi se sluníčko ukládalo do červánkových peřinek a vybízelo ke spánku všechny živé tvory.
    „Tak, kluci, dobrou noc!“
    „Dobrou, dědečku Lampáři!“