 |
 |
 |
Chanovice - přelom května a června 2009
Je sobota, 31.5. kolem šesté ráno, ale budíky už otravně a vtíravě drnčí a trhají poslední nitky poutající nás ke spánku. Nepříliš nadšeně musíme opustit vyhřátou postel. Ve čtvrt na osm totiž odjíždí z klatovského nádraží vlak. Nikdo naštěstí nezaspal, takže jsme mohli s klidným svědomím nastoupit do vlaku. To, že jsme se museli nacpat pouze do jednoho vagónu, nám nezabránilo, aby většina z nás (včetně paní profesorky Pytlíkové), dospávala přerušenou noc. Cesta ubíhala pomalu a okny neúnavně proudily žhavé sluneční paprsky. Uvnitř bylo i přes otevřená okna neskutečné horko. Při představě toho, že nás až do pozdního odpoledne čeká samá práce, mezi námi nepanovalo zrovna nadšení.
Konečně brzdy vlaku zaskřípaly a zastavili jsme na pro nás konečné zastávce. Byli jsme rádi, že ta útrpná cesta plná lepkavého potu konečně skončila. Jenže ti, kteří už v Chanovicích jednou byli, věděli, že cesta ještě nekončí. A opravdu. Čekalo na nás velké bílé auto, kam jsme se všichni museli naskládat a mačkali jsme se na sebe jako sardinky. Ale snažili jsme se to brát optimisticky a cestou mávali na lidi, které jsme po cestě viděli. Odměnou nám byl opětovaný pozdrav. Konečně jsme dorazili. Ani jsme si pořádně neprohlédli celý areál, jen jsme se ve svých pokojích převlékli, a vyrazili pracovat. Začínali jsme asi v deset hodin. Rozdělili nás do několika skupinek, chopili jsme se rukavic a pustili se do několikahodinové úmorné práce. Holky s pomocí několika kluků natíraly další a další a další a další a další a další…dlouhá prkna. Pár kluků natíralo střechu a někteří vozili kameny a nosili těžké klády. Také se našel někdo, kdo sekal zahradu. K tomu všemu bylo až moc krásné počasí a pot se z nás jen lil. Většina holek si vzala horní díl od plavek a museli jsme se hojně mazat krémem na opalování. Zdálo se, že čas ubíhá strašně pomalu a už nás práce začínala unavovat. Přestávky, kdy jsme se odskočili napít, se stále víc a víc prodlužovaly. Konečně jsme dostali hodinové volno na oběd. Jenže to jsme měli před sebou ještě spoustu hodin práce a sluníčko, které se zdálo být na vrcholu svých možností, hřálo ještě víc. Ale po dlouhé přestávce nám zase práce šla pěkně od ruky. Kecali jsme o všem možném i nemožném. Konečně bylo mezi pátou a šestou hodinou a práce skončila. Všichni, kteří se zdáli být unavení, rázem unavení nebyli a tak jsme si na louce zahráli vybíjenou. I paní profesorka Pytlíková se přidala. A pak už zábava jenom pokračovala. K večeru jsme na starém nepojízdném autě hráli na Kobru 11 a na pašeráky lentilek (k čemuž nás mimochodem navedl pan profesor Panoš). Večerka byla v jedenáct, ale paní profesorka šla spát dříve a my jsme se snažili, abychom ji svým hlukem neprobudili…
Druhý den jsme už v osm hodin museli znova pracovat. Doploužili jsme se na pracoviště a mrkali ospalýma očima. Ani nevím, jak jsme to přežili J. Tentokrát už jsme pracovali jen pár hodin a pak už jsme si sbalili a opět se namačkali do bílé dodávky. Na vlak jsme museli ještě na nádraží čekat. Nevím, jak ostatní, ale já jsem doufala, že tentokrát bude ten vlak větší. Ale když k nám se supěním přijel opět jeden osamělý vagón, udělalo se mi mdlo. Nebylo o moc méně horko než předchozí den. Ale všichni jsme ve zdraví přežili, a přesto, že bylo tolik práce, se tam zase příští roky rádi vrátíme. Práce, ale i zábavy tam bude ještě určitě dost a dost… Za organizaci pracovních víkendů děkujeme třídní učitelce Radce Pytlíkové.
|
 |
|
 |
 |
|
