Sdružení Česká katolická charita pod záštitou biskupa Václava Malého, předsedy Iustitia et Pax,
a senátora Jaromíra Štětiny
pořádá fotografickou výstavu Jindřicha Štreita
Tak blízko, tak daleko.

Výstava se uskuteční v železničním vagonu na nádražích ČD v následujících termínech:

České Budějovice – čtvrtek 26. 5. – neděle 5. 6.
Český Krumlov – úterý 7. 6. – neděle 12. 6.
Veselí nad Lužnicí – úterý 14. 6. – úterý 21. 6.
Jindřichův Hradec – čtvrtek 23.6.– pondělí 27.6.
Pelhřimov – středa 29. 6. – středa 6. 7.
Jihlava – pátek 8. 7. – neděle 10. 7.
Brno – úterý 12. 7. – neděle 17. 7.
Tábor - úterý 19. 7. - úterý 26. 7.
Písek – čtvrtek 28. 7. – pondělí 1. 8.
Strakonice – středa 3. 8. – středa 10. 8.
Vimperk – pátek 12. 8. – středa 17. 8.
Sušice – pátek 19. 8. – neděle 28. 8.
Plzeň – úterý 30. 8. – neděle 11. 9. 
Praha – úterý 13. 9. – středa 28. 9.
(informace k 22. 5. 2005)

 

Nejsem fotograf válečných událostí

Dokumentarista Jindřich „Idris“ Štreit fotografoval v Ingušsku a Čečensku projekty České katolické charity

  V roce 2003 strávil tři týdny na Severním Kavkaze český dokumentární fotograf Jindřich Štreit. Odjel tam na pozvání České katolické charity, aby zachytil práci mezi uprchlíky v Ingušsku a v čečenském hlavním městě Grozném.  Kniha Tak blízko, tak daleko a stejnojmenná výstava, kterou Jindřich Štreit ze své cesty připravil, seznamuje s rozsáhlými projekty, jež díky dárcům Česká katolická charita na Kavkaze zajišťuje.   

Nebál jste se odjet do míst, kde je válka a kde působí teroristé?

Samozřejmě, že jsem cestu zvažoval, ale to nebyla otázka strachu. Přemýšlel jsem, zda se má práce na Kavkaze nebude lišit od cyklů, které dělám. Nejsem fotograf válečných událostí typu Jana Šibíka. Zabývám se humanistickou fotografii, mezilidskými vztahy, sociální problematikou. Když jsem přijal na Severní Kavkaz, vypadala tam situace jinak, než jak ji známe z českých médií. Pobyt byl pro mě nesmírně zajímavý a doslova strhující. Jsem opravdu rád, že jsem na Kavkaz odjel. Byl jsem tam šťastný.

Co to znamená?

Být šťastný pro mě znamená, že se setkávám  s výbornými lidmi, kteří mě oslovují a se kterými si mám co říct. Že mám pocit užitečnosti a vědomí, že jsem na správném místě. Na Kavkaze jsem zažil jedno z mých největších citových fotografických vypětí, kdy jsem byl absolutně vtažen do problematiky. Netýkalo se to střílení a války, ale problematiky lidských osudů, života a utrpení, do kterého se dostali lidé, co za to ani moc nemohou. Na Kavkaze žijí obyčejní lidé, kteří doplácejí na to, že jiní tahají za politické nitky.

Kde jste pracoval?

Přiletěl jsem do Severní Osetie do Vladikavkazu a po vyřízení různých formalit jsem druhý den odjel do Nazraně v Ingušsku. Ve městě a v jeho okolí žije nejvíce uprchlíků z Čečenska, převážně z Grozného. V několika uprchlických táborech žijí už tři roky lidé, kteří byli přinuceni odejít z oblastí, kde se válčí. Kromě jejich života jsem fotografoval ještě život v ingušské vesnici a ve školkách, které provozuje charita.

Přijímali vás místní jako pracovníka charity, nebo fotografa?

Působil jsem na Kavkaze jako pracovník charity, který fografuje. Nechtěl jsem na sebe upozorňovat a naprosto se přizpůsobil a podřídil způsobu života, kterým zde žije česká mise. Byl jsem hrdý na to, že jsem Čech. Díky oběma českým humanitárním organizacím, které tam působí - Charitě a Člověku v tísni, zde má Česká republika vysoký kredit. Katolická charita se stará v dětských školkách o tisíc dětí. Školky jsou jednak v táborech v Nazrani, jednak přímo v Grozném. Jakmile jsem řekl, že jsem Čech, měl jsem otevřené dveře kamkoliv.

Jak vypadají dětské školky v táborech?

V jednotlivých uprchlických táborech žijí lidé ve velmi těžkých podmínkách. A najednou uprostřed stojí školní zařízení. Děti zde dostávají jídlo a mají tu i dokonalý učební program, takže je o ně postaráno. Přijel jsem zrovna v době, kdy nejstarší děti ze školky odcházely do školy. Konaly se obrovské slavnosti, svátky s besídkami. Na závěr všechny děti dostávaly brašnu se základními učebními pomůckami, což je tam něco neobvyklého. Dětí je ale tolik, že kapacita stávajících školek nestačí. V  táborech, kde školky nejsou, jsem viděl jenom bezprizorní děti. Charita ale připravuje i další projekty, například školku pro zrakově postižené přímo v Grozném.

Byl jste i hlavním městě Čečenska?

V Grozném jsem se byl podívat také. Navštívil jsem všechny dětské školky a charitní zařízení, projel jsem město. Groznyj je totálně vybombardovaný. Bude to stát hodně finančních prostředků a sil, než se dá znovu do pořádku. Jenomže válka ještě neskončila.

Dostal jste se do nebezpečné situace, kdy jste měl pocit ohrožení?

Dodržoval jsem všechny bezpečností předpisy, protože jsem se nechtěl dostat do nějakého konfliktu. Přímo v táborech dochází velmi často k únosům, do aut nebo na cesty se kladou miny, vraždí se nepohodlní lidé. Všude jsem s sebou měl jednoho, ale i dva nebo tři strážce, kteří mě hlídali. Poslední den pobytu jsem fotografoval v táboře svatbu ve stanu. Najednou se ozvala střelba a všichni lidé vyšli ze stanů. Ve vzdálenosti asi půl kilmetru probíhala těžká palba z tanků, střílely samopaly. Celý tábor strnul a upíral zraky jedním směrem. To byly moje poslední fotografie, které jsem udělal. Ale jak říkám, nejsem fotograf válečných událostí. Tyhle situace jsem nevyhledával.

V Rusku jste už před lety fotografoval, když jste navštívil Burjatsko. Přirovnáte tuhle cestu k něčemu, čím jste už prošel?

Nedá se s ničím srovnat. Protože jde o úplně jiný problém. Kumulace zážitků a utrpení je tak obrovská, že se nedá ničím nahradit nebo prožít jinde. Nikde to nebylo tak silné, jako zde, kde prošla válka, která poznamenala každou rodinu a každé dítě.

Je těžké dopátrat se přímo na místě, kdo válku protahuje?

Myslím si, že je to politická otázka. Snažil jsem se tam zjistit, v čem je hlavní problém. Najít viníka, zjistit, co je černé, a co bílé. Nepodařilo se mi to. Ptal jsem se místních Čečenců, a ani oni mi nebyli schopni přesně odpovědět. Jedná se o globální otázku. Existuje tam tolik nečitelných a politicky zastřených věcí, že tohle klubko problémů se nedá rozmotat. Sám bych si na to netroufl. Názory, které mám, jsou střípky, které celý problém nedají dohromady. Myslím si, že vina je na obou stranách. Mnohdy jde o politické problémy, které se tam řeší. Nerad bych do toho zasahoval, dělal ukvapený závěr a říkal, kdo za to může. Obyčení Čečenci se chtějí vrátit domů a žít v míru. Čečenské klubko se musí rozmotat, ale ještě není příhodná doba. Pro nás je podstatné, že tam lidé potřebují pomoc. A tu jim poskytujeme, což je velice důležité.

Co jste si kromě zážitků a filmů ze Severního Kavkazu přivezl? 

Dovezl jsem si jeden kámen z Kavkazu a jeden fez – čepičku na hlavu, kterou jsem tam nosil. Pomáhala mi při fotografování, kamkoliv jsem přišel. Když jsem byl v Severní Osetii, říkali mi – Vždyť ty seš Osetinec! Když jsem přišel do Ingušska, říkali – Ty vypadáš přesně jako my Ingušové! Když jsem přišel do Grozného, říkali mi – Ty seš úplný rozený Čečenec! Na Severním Kavkaze mě přejmenovali. Nebyli schopni vyslovit Jindřich, tak mi říkali Idris. Během zajímavé práce jsem navázal spoustu přátelství a jsem vděčný, že jsem mohl tuto cestu absolvovat. 

Jindřich Štreit
dokumentární fotograf

-         narodil se 5. září 1946 ve Vsetíně
-         vystudoval pedagogicku fakultu UP v Olomouci
-         od roku 1972 fotografoval vesnický život
-         v roce 1982 odsouzen na deset měsíců za účast na nepovolené výstavě
-         od roku 1994 volným fotograf
-         docentem na FAMU v Praze a na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě
-         realizoval dokumentární projekty např. ve Francii, Anglii, Japonsku, na Sibiři, v ČR vytvořil cykly o narkomanech, vězeňkyních nebo zdravotně handicapovaných
-         je ženatý, má dceru, žije v Sovinci na Bruntálsku