Centrum psychologie práce, PhDr. Mgr. Karel Havlík : ZABIJÁCI A SEBEVRAZI NA SILNÝCH MOTORKÁCH

ZUŠ Nýrsko

Zabijáci a sebevrazi na silných motorkách

Zabijáci a sebevrazi na silných motorkách
Karel Havlík

Přímo před očima své matky zemřel sedmiletý chlapec. Jezdec na silném motocyklu Suzuki ho srazil na přechodu. Zabiják se městem řítil rychlostí přes 100 km v hodině.
„Před přechodem zastavila v pravém pruhu octavia, aby umožnila matce s dětmi přejít. V levém pruhu se hnal motocyklista aniž by se ohlížel na stojící auto a přecházející lidi. Pak jsem viděl cosi letět vzduchem. Bylo to dítě!“ Vylíčil otřesený svědek tragickou událost, po které matka zkolabovala.

„Ta zubatá si mě letos málem vzala k sobě. Zázrakem jsem přežil. Tvrdí se, že jsem musel jet jako hovado. Nevím. Mám výpadek díky otřesu mozku,“ pokusil se sebekriticky popsat řidič výkonného motocyklu svoji nehodu po návratu z nemocnice. Nedal přednost! V rychlosti nejméně stokilometrové vrazil do boku automobilu, které zdemoloval a převrátil. Motocyklista utrpěl těžká zranění - krvácení do krajiny břišní, řez na krku, mnohačetné zlomeniny. rozdrcenou lopatku, roztrženou slezinu a otřes mozku.

Takové štěstí v neštěstí nemělo do konce letošního července bezmála 70 motorkářů. Statistická čísla jsou strohá. Vloni zahynulo 134 řidičů motocyklů. V takřka pětadevadesáti procentech si smrt zavinili sami.
V posledních pěti rocích se data tragických nehod příliš nemění. Motocyklisté tvoří deset procent všech mrtvých na našich silnicích. V Evropské unii zaujímá ČR neslavný primát v nehodovosti u této kategorie řidičů. Příčiny havárií přetrvávají – nepřiměřená rychlost a způsob jízdy, nesprávné předjíždění, nedodržení bezpečné vzdálenosti a nedání přednosti.
Motocyklisté, kterých má být v České republice necelý milion, se obvykle rozdělují na skupiny profesionálních, pohodových a divokých řidičů.
Není překvapením, že drtivá většina zemřelých jsou mladí tělesně zdraví lidé ve věku od dvaceti do třiceti let s krátkou řidičskou praxí ze skupiny divokých motocyklistů. Černý humor je v motoristické komunitě označuje za potenciální dárce orgánů pro transplantace ledvin, srdce, plic a jater. Jde o skupinu hodnou dopravně psychologické analýzy.


Bezohledné dopravní chování

Dnes na silnici sotva potkáte legendární Jawu 250 nebo ČZ 250 z šedesátých let minulého století s maximální 120 kilometrovou rychlostí v hodině, ale těžké, velmi výkonné japonské stroje s rychlostmi přes 270 km v hodině a s nevídanou akcelerací.

Motocyklisté patří k nejzranitelnějším účastníkům silničního provozu. Na motocyklu nemá řidič žádnou ochranu. Střet s vozidlem, stromem, patníkem či jinou překážkou konči těžkým zraněním nebo smrtí. Řízení moderní motorky má svá specifika. Fyzikální zákonitosti jízdy jsou zcela odlišné na dvou a na čtyřech kolech. Významnou úlohu sehrávají hmotnost stroje, zrychlení a rychlost, setrvačné síly aj. Řidič, kterého chrání pouze přilba a speciální oblek, proto musí zvládnout techniku jízdy dost rozdílnou od cvičné jízdy v autoškole. Jen málo stačí pootočit rukojetí plynu a ručička tachometru skočí z devadesátky na 180. Brzdná dráha motorky při sto kilometrové rychlosti a sekundové reakci je za běžných podmínek přes 80 metrů a při 200 km/hod. dosahuje 280 metrů!

„Člověk si musí uvědomit, že to chce hodně času a trpělivosti naučit se motorku ovládat a doslova se s ní sžít. Musí se poznat co motorka dělá, když pozvolna nebo hbitě přidám plyn, jak se chová v zátočině, za sucha i za deště, prostě být s ní sehraný. A to se nedá vstřebat za jednu sezónu,“ vyprávěl mladý učitel autoškoly, který zaparkoval před naším dopravně psychologickým střediskem zbrusu novou Suzuki.

Dovednost je pouze jedna z komponent dopravního charakteru sestaveného ze souboru osobnostních vlastností, schopností, znalostí, zkušeností i mravních zásad. Z poznání charakteru lze odvodit předpokládané dopravních chování a naopak.

Dopravní chování motocyklových nehodářů provází nejčastěji egoismus s agresivitou manifestovanou přemrštěně rychlou jízdou, bezohledností, soutěživostí, sebeprosazováním, nerespektováním autority a ohrožováním ostatních s akcentovanou potřebou nenechat se nikým a ničím omezovat.
Za většinou smrtelných a těžkých zranění motorkářů stojí nepřiměřená rychlost. Devadesátka nebo sto třicítka pro ně nic neznamenají. Potvrdil to například televizní štáb, který se vracel letos 20. července odpoledne po dálnici z Brna do Prahy a úzkostlivě dodržoval předepsanou rychlost 130 km/ hod. Všichni motorkáři, kteří jeli stejným směrem, a bylo jich desítky. je suverénně předjeli.

„Teď si vychutnávám litrový dvouválec s poměrně brutálním výkonem 125 koní když jedu přes dvě stovky výjimečně 280 a už mě to trhá, pro silný odpor vzduchu, ruce ze řídítek a vyvrací hlavu na stranu. Nebo když to zvednu na zadní a když to dám zpátky, je to neuvěřitelný pocit úlevy, to co cítíte když skočíte junping. Je to adrenalin mít pod sebou co dokážete ovládnout. Vím, že to jsou riskantní frajeřinky, ale pro mě je to ukrutný odreagování, prostě to miluju,“ svěřil se motocyklista a přiznal, že taková jízda žádá obrovskou soustředěnost a výdrž. Z jeho vyjádření lze vytušit náznaky agresivity s potřebou mimořádného prožitku.

Absence předvídavosti a obezřetnosti

Rychlost může poskytovat z psychologického hlediska dojem moci, nepřekonatelnosti, síly a sebedůvěry. Mnozí motorkáři se opájí rychlostí a prožívají příjemné pocity umocněné růstem hladiny adrenalinu v krvi aniž si uvědomují jaké riziko podstupují v souvislosti s vlastní psychosomatickou kapacitou a dopravním prostředím a podmínkami.

Profesionální řidiči, kteří ujeli milion a více kilometrů bez jediného škrábnutí soudí, že člověk si může dovolit jen takovou rychlost na kterou stačí a měl by vědět, že každá silnice, dálnice, zátočina vyžadují jinou rychlost stejně jako počasí nebo hustota provozu.

Platí rovnice: čím vyšší rychlost, tím vyšší duševní zátěž. Rychlá jízda vyžaduje intenzivnější koncentraci, bleskové zpracování informací, hodnocení dopravní situace i prostředí a okamžité správné zareagování. Časy pro všechny úkony se podstatně zkracují. Není divu, že myšlení soutěžních jezdců na motocyklech dosahujících 300 kilometrové rychlosti bývá přirovnáváno pružným myšlenkovým procesům pilotů gripenů. Vysoká rychlost omezuje řidiči včas rozpoznat údaje na přístrojích a registrovat dopravní informace. Doba přeskoku pohledu z vozovky na tachometr se odhaduje až na 1,5 vteřiny. Za tu chvilku ujede motorka při stokilometrové rychlosti desítky metrů. V závislosti na rychlosti jízdy se také úží zorný úhel řidiče. Nepřiměřená rychlost v neznámém dopravním prostředí může proto zaskočit i zkušeného jezdce. A mladí motorkáři s krátkou praxí a omezenými dovednostmi jsou na tom ještě hůře. U nich mívají psychické procesy zpoždění, protože adaptace na nové podmínky je ztížena. Potíže nastávají v prostorovém vnímání i v odhadování vzdálenosti a rychlosti jiných vozidel. Spolehlivost odhadu klesá již při 60 kilometrové rychlosti v hodině.
Podstatnou složkou selhání je sice rychlost, nicméně klíčová zůstává nedostatečná psychická kapacita člověka, která je pro každou rychlost jiná, podobně jako ve zkoušce koncentrace pozornosti a reagování při dopravně psychologickém vyšetřování dosahují řidiči různých výkonů. Motorkář by měl jezdit rychlostí, která odpovídá jeho kapacitním možnostem, aktuálnímu psychosomatickému stavu a dopravnímu prostředí. Měl by vědět, že lidé disponují nestejnou psychickou kapacitou zejména pro vnímání (snímání a zpracování informací) , rozhodování a reagování a že se tato kapacita mění v průběhu dne a s režimem jízdy. Obvykle existují kapacitní reservy pro nouzové situace, které se však příliš rychlou a dravou jízdou kvapem vyčerpají. Smrtící kombinace je nezralý, nezkušený řidič s oslabeným sebeovládáním a s nedostatečně nasycenou psychosomatickou kapacitou.

K nejnebezpečnějším manévrům na silnici se řadí předjíždění. Motocyklista, byť disponuje se strojem o vysoké akcelerací, musí v mžiku vyhodnotit množství měnících se dat včetně rychlosti předjížděného auta a odhadu vzdálenosti protijedoucích vozidel aj. Musí počítat s tím, co se děje za ním a před ním a také s možností, že mu málokterý řidič mírně uhne doprava a některý dokonce zrychlí. Měl by rovněž znát nevypočitatelné reakce některých starších a svátečních řidičů. Jsou známy případy, kdy se řidič auta lekl náhlého zaburácení silné motorky, impulsivně strhl vůz do strany a málem skončil v příkopu anebo v úzkosti prudce zabrzdil a málem dostal vůz do smyku.

Bezpečné předjíždění si žádá odpovědnost, zkušenost, dovednost, chladnou hlavu a rozhodnost. Pokud opanují motocyklistu agresivní emoce s touhou předvádět se a začne předjíždět tam kde nesmí anebo předjíždí automobilistu, který také nectí pravidla a jede nadměrně rychle, navozuje kritickou situaci, která obyčejně končí havárií. Předvídavost a obezřetnost, jako nezbytné předpoklady pro bezpečnou jízdu, jdou stranou, protože motocyklista není schopen zvolit kompromisní řešení mezi rizikem a dosaženým užitkem.
Na nedodržení bezpečné vzdálenosti motorkáři často doplácejí. Výsledky výzkumů ukazují, že řidič vcelku uspokojivě vnímá rychlost a změny rychlosti vlastního vozidla, kdežto jeho odhady změn relativní rychlosti a vzdálenosti k jiným dopravním prostředkům bývají nespolehlivé. Opět je tedy ve hře snížená obezřetnost a nedostatečná řidičská inteligence zahrnující i předvídavost. Výmluvně to popisuje mladý řidič v hantýrce příznačné pro skupinu divokých jezdců: „ Tak jsem měl dneska hodně špatnej den a velkej pech. Kousek to přede mnou zaklapla plechovka, já se leknul a hamtnul na brzdy, přední kolo jsem dostal do smyku a už jsem se válel…“ V internetové fóru mu na to odpověděl zkušenější kolega: „Nechci ti vůbec nic kázat, jen podotknu, že bezpečná vzdálenost je taková, na které zastavíš aniž sebou šlehneš nebo někomu ozdobíš kufr!“
Sporné bývají nehody z nedání přednosti v jízdě. Někteří motocyklisté si po nehodě stěžují na automobilisty, že jim zkřížili cestu ačkoliv oni vjížděli na křižovatku po hlavní. Zapomínají dodat jakou měli rychlost a zrychlení. Uvedu příklad: „Vůz vjel pomaleji z vedlejší silnice do křižovatky a do boku mu náhle narazil těžký motocykl. Soudní znalec vypočetl, že motorkář vletěl do křižovatky nejméně rychlostí 70 km /hod. Postarší automobilista se hájil tím, že spatřil motocykl ve vzdálenosti asi tři sta metrů od křižovatky a nemohl očekávat, že se stroj k němu přiřítí za pár vteřin.“
Nezřídka sami motorkáři zapomínají na přednost v jízdě. Přeceňují se, spoléhají na „nadupaný“ stroj a domnívají se, že stihnou projet křižovatkou přestože po hlavní silnici jede těžkotonážní kamion. Když se jim to povede, nabudou dojmu, že tolik neriskovali, zpevní se jejich sebevědomí a zopakují si to. Jenomže nikdy se neopakuje stejná situace dvakrát.

Dopravní charakter s trhlinami

„Jízda na motorce přináší volnost a krásné zážitky, je to řidičský prožitek, říká herec a majitel výkonné motorky Filip Tomsa a dodává k příčinám nehodovosti –„každý motorkář by měl zhodnotit své vlastní možnosti, schopnosti a zkušenost a nezačínat rovnou na litrech.“

Nehoda není nikdy náhoda. Vždy se na jejím vzniku podílí řetěz faktorů hlavních a vedlejších. Na prvním místě nehodové události vždy stojí člověk, příležitost, motiv a podmínky.
Za stěžejní složky selhávání se pokládají zejména nevyvážená nebo narušená struktura osobnosti, nedostatečná psychosomatická kapacita včetně nenasycených schopností a řidičské inteligence i momentálně oslabený duševní, zdravotní a tělesný stav, krátká praxe, nedostatečné znalosti a dovednosti. K vedlejším faktorům náleží nadměrná únava, problematická dopravní cesta a značení, nepřizpůsobivost na změny počasí, nerespektování biorytmů, spánkový dluh, pití alkoholu a užívání léků i drog, technická závada aj.
Z dopravně psychologických aspektů vězí příčiny častějšího selhávání u skupiny divokých motorkářů v jejich nevyvážné osobnostní struktuře. Výsledky psychodiagnostických vyšetření podporují hypotézu o rozporu mezi přiměřenými schopnostmi a nepřiměřenými vlastnostmi. Zatímco schopnost vnímání, zahrnující zpracování sensorické stimulace do významového obrazu, koncentrace pozornosti, zrakové diskriminace, hodnocení, rozhodování a reagování jen výjimečně spadnou do podprůměrných hodnot, leží osobnostní profil v negativním poli. Do popředí vystupují egocentrismus, nepřizpůsobivost, oslabená anticipace a obezřetnost, emotivní labilita nebo naopak nepřiměřený chlad, velmi nízká seberegulace i sebecit, lehkomyslnost, vzrušivost, prchlivost, ambicióznost, snížená anebo přemrštěná sebejistota, nevázanost, neodpovědnost, nesvědomitost a nespolehlivost. Zřetelné jsou sklony k agresivitě, soutěživosti, exhibici, svéhlavosti, netrpělivosti, sebeprosazování, nekritičnosti, k vyhledávání adrenalinových prožitků, k riskování, přeceňování, prožívání tenzí, spoléhání na náhodu, k nekonformitě a nerespektování autority, k přecitlivělosti a dobrodružství. Četnější u této skupiny jsou rovněž pocity méněcennosti, výlučnosti, nadřazenosti, neohroženosti a nepostižitelnosti.

U jedinců s podezřením na poruchu osobnosti diagnostikujeme neschopnost sebezpytování a poučení se ze zkušenosti s tendencí lpět na svém pojetí životního a jezdeckého stylu.

Nemalou roli v příčinách opakovaných selhávání hrají sociální vlivy. Podobně jako u skupiny tzv. pohodářů, za které jsou například považováni členové klubu Harlley Davison, uplatňuje se ve skupině „divokých“ motorkářů řada neformálních norem počínající poněkud odlišným vzhledem a vystupováním, nestandardním oblečením, svéráznými myšlenkovými pochody, postoji, slovními a psanými projevy aj. Parta, kterou stmeluje i přesvědčení o správnosti svého jednání, vyznává vlastní hodnoty často spojené s egoismem, s odmítáním morálky a s velebením adrenalinových kousků. Ve skupině převládá patrně i dojem, že v demokracii si mohou všechno dovolit. „Rambovské manýry“ na silnici jsou zcela přijatelné. Tak například pasovat se na neohroženého krále silnic a dokázat ujet kontrole dopravní policie je pro motocyklistu vyznamenáním. Už z toho je patrná určitá společenská výlučnost se sklonem k nerespektování jiných norem než vlastních.

Příznačná bývá závislost jedinců na ostatních členech a nápodoba. Pokud si nechá neformální vůdce tetovat paže a krk, vyholit hlavu anebo jezdí se zakrytou státní poznávací značku činí tak zpravidla celá parta. Psychická nákaza výrazně ovlivňuje dopravní chování. Uznávanou normou je například jízda na zadním kole a nedodržování předepsané i doporučené rychlosti. Kdo se nepodřídí nepsaným pravidlům, bývá ze skupiny vyřazen.

Pro ilustraci ocituji psychologický profil selhávajícího motorkáře ze skupiny divokých jezdců:
„Věk do 23 let, vyučen zedník, tělesně zdráv, lehká vada zraku, vytetovaný symbol na paži,vyholená hlava, náušnice, kouří dvacet cigaret denně a s partou chodí nejméně dvakrát týdně na pivo. Za necelé dva roky řidičské praxe s ojetým motocyklem ujel zhruba dva tisíce kilometrů. Techniku jízdy se naučil v krátké době a tak nabyl dojmu, že těžký stroj snadno zkrotí. Výfuky má vyladěny na zvuk připomínající dunění hromu. Rád se blýskne startem na zadním kole a rychlostmi kolem 170 km v hodině. Rychlost zmírní při riskantních kličkách mezi auty. Takové projížďky mu střídavě přinášejí napětí a úlevu. Cítí se svobodným pánem silnic. Jízdu doprovázejí vypjaté emoce, které mu často překrývají racionální vhled do situací a mají na svědomí výpadky pozornosti.

Mladík zatím čtyřikrát selhal – dvakrát dostal na mokré vozovce smyk a vyvázl jen s oděrkami, jednou vyjel ze zátočiny na vlhkou oranici a skončil s pohmožděninami. Naposledy narazil do přední části třetího předjížděného auta v řadě, které začalo odbočovat. Měsíc si poležel v nemocnici s otřesem mozku, zlomenou klíční kostí a dvěma žebry. Na kontě má také přestupky za nedodržení stanovené rychlosti. Devět bodů zatím nezměnilo jeho nezralé a nezkušené dopravní chování poznamenané emotivním prožíváním, oslabeným sebeovládáním, vzrušivostí, sebepřeceňováním, sebeprosazováním, neopatrností, kolísavou pozorností a impulzivním reagováním. Příkladem je zmíněné selhání při předjíždění tří vozidel kdy se soustředil pouze na zrychlení motorky a nestačil zaregistrovat vůz signalizující odbočování před tím, než ho při předjíždění dostihl. Nezdrženlivost, netrpělivost a nepředvídání také charakterizují příčiny jeho chybného manévru.“

Naučit se ovládat sebe i stroj
.
„Kdo chce ovládat stroj musí se napřed naučit sám ovládat,“ hlásá dopravní psychologie od svého vzniku a myslí tím všestranně zralého řidiče. Řidičská zralost není dána dosažením občanské dospělosti prezentované věkem nebo úspěšným absolvováním autoškoly.

Evropská komise projednávala v polovině letošního roku rostoucí nehodovost řidičů těžkých motocyklů a vyhlásila za závazné pro všechny státy EU sjednotit předpisy tak, aby od roku 2010 nesměli jezdit s výkonnými motorkami řidiči mladší 24 let.

Dopravní experti doporučují pro jezdce na výkonných motorkách alespoň dvouroční zkušební dobu, řidičský průkaz na zkoušku, absolvování kursu bezpečné jízdy, povinné nošení pestrobarevných kombinéz s reflexními odrazkami a prověrku řidičských dovedností například na závodním okruhu.

Znalci se také přiklánějí k návrhu, aby motocyklista žádající o vrácení řidičského průkazu, o který přišel za trestné body, se podrobil komplexnímu lékařskému a dopravně psychologickému vyšetření.
Zkušenost a bezúhonná praxe s motorkami výkonnostně slabšími by rozhodně neměla chybět před přechodem na silnější kubaturu.

Samotná praxe a věk, byť tvoří důležitou složku dopravního charakteru, však nejsou rozhodující. Dokladem jsou výsledky opakovaných výzkumů. Šetření dvaadvacetiletých motoristů s praxí do dvou roků ( ČSAD Plzeň) rozdělených do dvou patnáctičlenných skupin potvrdila hypotézu, že praxe sama o sobě ještě nezaručuje řidičskou úspěšnost. První skupina způsobila jednu až tři nehody a druhá nezavinila žádnou nehodu. Všichni prospěli v autoškole a zvládli řidičské dovednosti. Při stejné praxi se nezjistily u členů skupin ve schopnostech vážnější nedostatky. Hlubší rozdíly se projevily v osobnostních vlastnostech a morálním profilu.

Opakovaný orientační výzkum (CPP Klatovy) mladých řidičů nevyvrátil původní výsledky. V dopravních charakteru, v porovnání s minulostí, vystupovaly do popředí kromě agresivního reagování, především lehkomyslnost a nerespektování autority se sklony k suverenitě. Psychologický profil neselhávajících motoristů nezměnil podobu – osobnostní struktura vyváženější a emočně stabilizovanější s altruistickými rysy – převládaly uvážlivost, snášenlivost, odpovědnost, spolehlivost, opatrnost a hlavně předvídavost s racionalitou.
Klíčovým pro způsobilost k řízení výkonných motocyklů by proto měl být pozitivní výsledek lékařského a dopravně psychologického vyšetření, které odpoví na otázky zda:

• jsou psychosomatická kapacita a zejména dopravní charakter přiměřené nárokům pro řízení motorky
• nepřevládají rizikové vlastnosti pro řízení s podezřením na poruchu osobnosti
• existují odpovídající schopnosti k ovládání negativních emocí a agresivních impulsů
• je kvalita „řidičské inteligence“ v normě
• má psychická výkonnost parametry shodné s nároky pro řízení
• jsou stresová odolnost a frustrační tolerance dostatečné
• se nevyskytují psychické bloky, zdůrazněné pocity méněcennosti s neadekvátní kompenzací, sklony k nevypočitatelným reakcím a k selhávání zaviněné například oslabenou předvídavostí, obezřetností a odpovědností
V preventivních programech bezpečnosti silničního provozu by měl být vyhrazen soubor opatření v souladu se specifikou jízdy na výkonných motocyklech:
• dopravně psychologické poradenství ( trénink koncentrace pozornosti, zrakové diskriminace, reagování na zrakové podněty, hodnocení situací, stresové odolnosti, předvídavosti, technik předcházení selhávání v různých dopravních podmínkách a prostředích, sebepoznávání, odlišnosti v myšlení a vnímání automobilistů, motorkářů, chodců, dětí aj)
• kurs bezpečné jízdy ( nácvik discipliny, dovedností a opatrné jízdy na komunikacích s odlišným profilem a povrchem, defenzivního a úhybného chování pro zabránění nehody, řešení neočekávaných a nebezpečných situací, předcházení smyku, styl jízdy v nestandardním dopravním prostředí aj.)
• absolvování přednášek spojených s promítáním filmů a diapozitivů tragických nehod motorkářů vždy doplněné besedou s invalidními řidiči, kteří srážku přežili, s lékaři, psychology a záchranáři.

Represe je součást prevence
a nespočívá pouze v důsledné kontrole dopravní policie nebo okamžitém odebírání řidičského průkazu, případně zabavení motorky, nýbrž i v trestech osvědčených v zahraničí. Nepoučitelní motorkáři, kteří jsou opakovaně přistiženi při nedodržení rychlostních limitů, musejí o víkendech sloužit jako sanitáři zdravotnických záchranných služeb. Přítomnost u tragických nehod dokáží u řidičů, kteří netrpí poruchou osobnosti, vzbudit pozitivní změny v dopravním charakteru.

V autoškolách by se nemělo zapomínat na poučení automobilistů, kteří mají vědět, že motocykl je nestabilní, snadno přejde do smyku a že motocyklisté jezdí velmi často vyšší než dovolenou rychlostí, několika set metrovou vzdálenost před křižovatkou nezřídka ujedou za pár vteřin, předjíždějí zprava i zleva a přes plné čáry, objevují se znenadání za vozidlem a dají se snadno přehlédnout.
Profesionální řidiči mezinárodních kamionů a autobusů, kteří ujeli bez nehod milion a více kilometrů radí: „ Jezdit bez nehod není zázrak. Stačí nemyslet pouze na sebe, ale myslet hlavně na druhé a za druhé!“


Literatura:

Havlík , K. Psychologie pro řidiče, Portál Praha, 2005
Havlík, K. Zpráva o výsledcích výzkumu sociálně psychologických aspektů dopravní nehodovosti u profesionálních řidičů, Psychologická laboratoř ČSAD Plzeň, 1977
Havlík, K. Moulisová, V. Zpráva o analýze anamnestických dat u řidičů bez nehod a s nehodami, Centrum psychologie práce pro jihozápadní Čechy, Klatovy, 2002
Voskovec J, Štikar, J. Šmolíková J. Psychologická prevence nehod, Karolinum Praha, 2006
Internetové fórum motocyklistů – 2007 – 2008
Rovenská J. Na motorce pro radost nebo pro smrt? Příloha Práva , 21.6. 2008


Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ